SLP 06 (2014)

prvotní okupace. 34 De facto domorodé národy proto byly de iure označovány za národy „pouze“ kmenové. V současné době, kdy je výklad práva domorodých národů na sebe- určení již ustálen tak, že zahrnuje pouze jeho vnitřní formu, již rozdělování domorodých a kmenových národů ztratilo svůj raison d’être. Doplňme, že úmluva z roku 1989 považuje sebeidentifikaci komunity jako domo- rodého národa za základní kritérium své aplikovatelnosti 35 a státům, na jejichž území tyto národy žijí, vychází vstříc výslovným ujištěním, že použití pojmu národ nesmí být vykládáno způsobem, který by s ním spojoval práva, jež se k tomuto pojmu mohou vázat v mezinárodním právu. 36 Je však třeba říci, že toto ustanovení není bez dalšího vysvětlení zcela srozumitelné, byť je zřejmé, jaké úvahy jeho autory motivovaly. Sama Úmluva č. 169 o domorodých a kmenových národech, která s pojmem národy pojí celou řadu práv, je totiž samozřejmě nástrojem mezinárodního práva. ͷ.͹ Kolektivní povaha práv domorodých národů Výše naznačené problémy s vymezením pojmu domorodé národy doprovázely v po- sledních desetiletích 20. století i diskuze ohledně povahy a právního základu jejich práv. Stěžejní v tomto směru byla otázka, zda je možné práva domorodých národů na mezi- národní úrovni odvodit z existujících lidskoprávních nástrojů (zejména z ochrany práv menšin), či je třeba vytvořit zcela novou právní kategorii, která by reflektovala specifika těchto svébytných lidských společenství. 37 Přes neadekvátnost a jistou účelovost 38 první z uvedených variant se pojetí domorodých národů jako nositelů specifických práv pro- sazovalo na mezinárodní úrovni jen velmi pomalu. 39 Prvním významným úspěchem mezinárodních vyjednávání byla výše zmíněná Úmluva ILO č. 169, která domorodé národy jako první (a zatím jediný) závazný právní instrument pojímá jako subjekty práv a státům výslovně ukládá respektovat kolektivní charakter jejich vztahu k půdě a územím, která tradičně obývají či jinak využívají. 40 Byť se jí dostalo jen omezeného přijetí, byla úmluva jedním z milníků na cestě k mezinárodněprávnímu uznání právní 34 KARPE, Philippe. Le droit des collectivités autochtones . Paris: Harmattan, 2008, s. 363. 35 ITPC 1989, čl. 1 odst. 2. 36 “The use of the term peoples in this Convention shall not be construed as having any implications as regards the rights which may attach to the term under international law.” ( ibid. , čl. 1 odst. 3). 37 KINGSBURY, Benedict. Reconciling Five Competing Conceptual Structures of Indigenous Peoples’ Claims in International and Comparative Law. In: ALSTON, Philip (ed.). People’s rights . Oxford: Oxford Univ. Press, 2001; citováno z ANTON, Donald K. a Dinah SHELTON. Environmental protection and human rights . New York: Cambridge University Press, 2011, s. 546. 38 Klasické lidskoprávní nástroje zdánlivě poskytují jen velmi omezenou ochranu územním nárokům a tra- dičnímu způsobu života domorodých národů, což vyhovovalo řadě států, v nichž domorodé národy původně obývaly rozsáhlá území, než z nich byly vytlačeny novou suverénní mocí. 39 Na vnitrostátní úrovni jim však byl specifický status v mnoha případech přiznán již v 70. letech 20. sto- letí. Příkladem jsou Spojené státy americké, které v této době (opětovně) přiznaly právo na sebeurčení indiánským kmenům (viz ROYSTER, Judith V., Michael C. BLUMM a Elizabeth Ann KRONK. Native American natural resources law: case and materials. 3rd edition. Carolina Academic Press, 2013, s. 56-57). 40 ITPC 1989, čl. 13 odst. 1.

76