SLP 06 (2014)

čení, jednak výslovně zakotvená v Úmluvě ILO č. 169 z roku 1989 a Deklaraci práv domorodých národů z roku 2007. Bohužel oba tyto instrumenty trpí nedostatky, jež zásadním způsobem omezují jejich účinnost: stranou úmluvy je jen malý počet stá- tů, deklarace je nezávazná a u obou absentuje efektivní kontrolní mechanismus, jenž by domorodým národům umožnil dosáhnout přezkoumání tvrzených porušení jejich práv nezávislým mezinárodním orgánem. Zajímavé srovnání představuje proto v tomto směru africký systém ochrany lidských práv, který jako jediný z regionálních systémů poskytuje ochranu kolektivním právům národů. ͸.ͷ.ͷ Právo na sebeurčení Právo národů na sebeurčení je v současné době považováno za součást mezinárod- ního obyčejového práva a je mu přisuzován charakter kogentní normy, resp. normy s působností erga omnes 43 . V písemné formě je zakotveno v celé řadě mezinárodních instrumentů, z nichž nejvýznamnější – vedle Charty OSN 44 – jsou pravděpodobně lidskoprávní pakty přijaté v roce 1966: Mezinárodní pakt o občanských a politických prá- vech ( International Covenant on Civil and Political Rights , ICCPR) a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech ( International Covenant on Economic, Social and Cultural Rights , ICESCR). Oba pakty zakotvují právo na sebeurčení ve svém prvním článku shodně: „Všechny národy mají právo na sebeurčení. Na základě tohoto práva svobodně určují svůj politický status a svobodně uskutečňují svůj hospodářský, sociální a kulturní rozvoj.“ Součástí práva na sebeurčení, mimochodem jediného práva kolektivní povahy, které se v paktech objevuje, je právo národa „pro své vlastní cíle svobodně disponovat svým přírodním bohatstvím a zdroji“ , přičemž národ nesmí být „ [v] žádném případě … zbaven svých vlastních prostředků k životní existenci“ . 45 Jakkoli je právo národů na sebeurčení uznávanou mezinárodní obyčejovou normou a „jednou ze zásad mezinárodního práva“, 46 nepanuje na mezinárodní úrovni shoda na jeho obsahu, resp. přesněji není jednoznačně vyřešena jeho potenciální kolize se zá- sadou územní celistvosti (teritoriální integrity), tedy povinností respektovat nenarušitel- nost území státu, která je „jedným z najdôležitejších elementov zvrchovanej rovnosti štátov, ktorý predstavuje základný pilier celého systému medzinárodného práva“. 47 Doktrína i praxe rozlišují v tomto směru dva možné způsoby realizace práva na sebeurčení, jež se odli- šují dopady na územní celistvost státu: zatímco tzv. vnější (externí) sebeurčení s sebou nese územní změny, k tzv. vnitřnímu (internímu) sebeurčení dochází pouze v rámci 43 FAIX, Martin. Od práva na sebaurčenie k unilaterálnej secesii? In: Právník , 12/2014, s. 1121. 44 Mezi cíle OSN podle Charty mimo jiné patří „rozvíjet mezi národy přátelské vztahy, založené na úctě k zásadě rovnoprávnosti a sebeurčení národů, a činit jiná vhodná opatření k posílení světového míru“ (Charta OSN, čl. 1 odst. 2). 45 ICCPR, čl. 1 odst. 2; ICESCR, čl. 1 odst. 2. 46 “The principle of self-determination of peoples has been recognized by the United Nations Charter and in the jurisprudence of the Court … it is one of the essential principles of contemporary international law.” [ICJ. East Timor (Portugal v. Australia) . Judgment. I.C.J. Reports 1995, s. 102, bod 29]. 47 FAIX, M. op. cit. supra pozn. 43, s. 1125.

78