SLP 06 (2014)

níže. Byť rozhodovací činnost Africké komise zůstává v této oblasti zatím sporadická, 88 v budoucnu by mohla – případně i se zatím relativně krátce působícím Africkým sou- dem pro práva člověka a národů ( African Court on Human and Peoples’ Rights ) 89 – před- stavovat účinný kontrolní mechanismus v případech porušování práv domorodých národů v důsledku poškozování jimi tradičně využívaných území a přírodních zdrojů. ͸.ͷ Kulturní práva menšin Jak bylo výše uvedeno, k uznání domorodých národů jako specifických subjektů práva došlo na mezinárodní úrovni před velmi krátkou dobou a jejich kolektivní práva nelze považovat za stabilizovaná. Příslušníci domorodých národů jsou však samozřejmě nositeli všech individuálních práv zakotvených v mezinárodních paktech z roku 1966, jakož i regionálních lidskoprávních instrumentech. Z hlediska ochrany životního pro- středí jsou relevantní zejména práva přiznaná příslušníkům menšin, jimiž domorodí obyvatelé v naprosté většině případů jsou. Základemmezinárodněprávní úpravy ochra- ny práv menšin je čl. 27 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, podle něhož nesmí být příslušníkům etnických, náboženských a jazykových menšin upíráno právo „užívat spolu s ostatními členy … vlastní kultury, vyznávat a projevovat vlastní náboženství a používat vlastního jazyka“. Přestože je z hlediska odpovídajících povinností států formulován relativně mírně, 90 byl čl. 27 a konkrétně právo užívat vlastní kultury několikrát vnitrostátními i mezinárodními orgány využit jako argu- ment pro ochranu životního prostředí domorodých národů, resp. přírodních zdrojů, jež tradičně užívají. Odkaz na menšinová kulturní práva zakotvená v čl. 27 ICCPR se nejčastěji obje- vuje ve stanoviscích Výboru pro lidská práva ( Human Rights Committee ) vydávaných 88 Rozhodnutí v případu Endorois zůstává v oblasti kolektivních práv domorodých národů zatím posledním. Z rozhodnutí vydaných v letech mu předcházejících je však možné uvést např. výše zmíněné rozhodnutí z května roku 2009 ve věci Súdánská organizace pro lidská práva a Centrum pro práva spojená s bydle- ním a pro nucené vystěhování proti Súdánu (cit. supra pozn. 76) či rozhodnutí o stížnosti ve věci Výbor pro územní nároky Bakweriů proti Kamerunu ( Bakweri Land Claims Committee v. Cameroon , stížnost č. 260/02, rozhodnutí o nepřípustnosti ze dne 4. prosince 2004), kterou Africká komise sice prohlásila za prima facie odůvodněnou, avšak odmítla ji jako nepřípustnou z důvodu nevyčerpání vnitrostátních opravných prostředků. 89 Africký soud pro práva člověka a národů byl založen zvláštním protokolem k Africké chartě ( Protocol to the African Charter on Human and Peoples’ Rights on the Establishment of an African Court on Human and Peoples’Rights ), přijatým dne 9. června 1998 a vstoupivším v platnost dne 25. ledna 2004. Přístup k sou- du mají v zásadě pouze smluvní strany (státy), Africká komise a africké mezivládní organizace (viz čl. 5 odst. 1 protokolu), na základě výslovného prohlášení států se však tato možnost rozšiřuje i na jednotlivce a nevládní organizace (viz čl. 5 odst. 3 a čl. 34 odst. 6 protokolu). Do současné doby ratifikovalo protokol 26 z 54 zemí Africké unie a pouze sedm přijalo příslušnost soudu pro řešení stížností předložených jed- notlivci a nevládními organizacemi. Viz Status of the Ratification Process of the Protocol Establishing the African Court. African Court on Human and Peoples’ Rights [online]. 2013 [cit. 2014-10-01]. Dostupné z: http://www.african-court.org/en/images/documents/New/Statuts_of_the_Ratification_Process_of_the_ Protocol_Establishing_the_African_Court.pdf. 90 KINGSBURY, B., op. cit. supra pozn. 37, s. 549.

85