SLP 06 (2014)

vilizací, je těžko představitelná nejen možnost svá území a jejich přírodní zdroje poško- dit či zničit – odsoudili by tím vlastní společenství k zániku –, ale zároveň i možnost je zcizit; nechápou podstatu tohoto právního jednání, a pokud ano, necítí se k němu oprávněni, neboť rozhodování o těchto zdrojích náleží společenství jako celku, včetně jeho již zemřelých a dosud nenarozených členů. Samozřejmě i v domorodém vnímání vztahu k prostředí existují práva, nejedná se však o práva vlastnická, ale spíše o práva užívací vyplývající z tradičního života daného společenství praktikovaného po stovky a tisíce let. 110 Specifika vztahu domorodých národů k půdě a obecně k prostředí, v němž žijí, jsou moderními právními systémy jen těžko uchopitelná. Vnitrostátní právní řády situaci řeší zpravidla uznáním (výslovným či implicitním) výlučného práva držby či užívání a tento přístup se přenáší i do relevantních instrumentů mezinárodního práva. Úmluva ILO č. 169 i Deklarace práv domorodých národů sice této otázce věnují pozornost, ov- šem pouze v obecné rovině, bez snahy zohlednit specifika vztahu domorodých národů k půdě a ostatním zdrojům. 111 Vzhledem k absenci kontrolních mechanismů a právně nezávaznému charakteru deklarace existuje navíc omezený prostor pro upřesnění re- levantních ustanovení výkladem mezinárodních orgánů. Lidskoprávní smlouvy, pro něž kontrolní mechanismy existují, pak naopak buď ochranu vlastnického práva vů- bec neobsahují (mezinárodní pakty z roku 1966), nebo jej pojímají jako individuální panství nad věcí (Americká deklarace práv a povinností člověka, 112 Americká úmluva o lidských právech, 113 Africká charta 114 ). Možnost argumentace vlastnickým právem je přitom zásadní, neboť se jedná o právo velmi silně chráněné, jež připouští zásahy jen v odůvodněných případech převládajícího obecného zájmu. S problémem absence výslovné ochrany specifického vztahu domorodých národů k jimi tradičně užívaným územím a zdrojům se zatím nejlépe vypořádaly kontrolní 110 Ke vztahu domorodých národů k prostředí, v němž žijí, srov. kapitolu Une autre façon de vivre dans la nature ( Jiný způsob života v přírodě ) v FRITZ, Gérard. Les peuples indigènes : survivance et défi. In: APOSTOLIDIS, Charalambos, Gérard FRITZ a Jean-Claude FRITZ. L’humanité face à la mondialisa- tion: droit des peuples et environnement . Paris: L’Harmattan, 1997, s. 44-47. 111 Připomeňme, že Úmluva ILO č. 169 požaduje v čl. 14, aby byla identifikována území, která domorodé národy tradičně obývají, uznána jejich vlastnická práva či právo držby k těmto územím a zajištěna ochra- na těchto práv. Deklarace práv domorodých národů v čl. 26 stanoví, že domorodé národy mají práva k půdě, územím a zdrojům, která tradičně obývaly, užívaly či jinak získaly, přičemž tato práva zahrnují právo tuto půdu, území a zdroje vlastnit, užívat, rozvíjet a ovládat. Státy jsou povinny tato práva uznat a chránit. 112 „Každá osoba má právo vlastnit takový soukromý majetek, který odpovídá potřebám přiměřené životní úrov- ně a pomáhá zachovat důstojnost jednotlivce a jeho obydlí.“ ( “Every person has a right to own such private property as meets the essential needs of decent living and helps to maintain the dignity of the individual and of the home.”, ADRDM, čl. XXII). 113 „Každý má právo užívat svůj majetek.“ ( “Everyone has the right to the use and enjoyment of his property.”, AConHR, čl. 21 odst. 1). 114 „Právo vlastnit majetek je garantováno.“ ( “The right to property shall be guaranteed.” , AfChHPR, čl. 14). Z hlediska systematiky Africké charty je právo vlastnit majetek řazeno mezi práva individuální.

89