Úvahy k budoucímu vývoji pracovněprávní úpravy

3. NEUDRŽITELNOST DOSAVADNÍCH ZÁVĚRŮ JUDIKATURY DE LEGE LATA S účinností ke dni 1. 1. 2014 však došlo k nastolení diametrálně odlišného práv- ního stavu, jak dokládá závěr plynoucí z recentního rozhodnutí tuzemské vrcholné soudní instance 14 ve věci žaloby na neplatné rozvázání pracovního poměru jeho oka- mžitým zrušením, a to z důvodu porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z práv- ních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem ve smy- slu § 55 odst. 1 písm. b) ZP, in concreto spočívajícím v neomluvené absenci dotyčné zaměstnankyně na pracovišti po dobu delší než jednoho kalendářního měsíce. Jakkoli se materiálně jednalo o obdobný případ jako v předchozí analyzované situaci, reko- difikace soukromého práva vytvořila základ pro nezbytnost překonání dosavadních konstantních judikaturních závěrů. V posuzovaném případu zaměstnankyně ve svém návrhu na zahájení řízení (po- daném dne 23. 5. 2016) vyjádřila své plné vědomí o nedodržení zákonné dvouměsíč- ní prekluzivní lhůty podle § 72 ZP, nicméně požadovala prominutí jejího zmeškání, a to z důvodu svého psychického onemocnění, pro něž byla opakovaně hospitalizo- vána v psychiatrické nemocnici po několika předchozích sebevražedných pokusech. Uvedené skutečnosti měly dle přesvědčení zaměstnankyně zapříčinit nezaviněnou ne- možnost nárok uplatnit v souladu s příslušným zákonným ustanovením včas. Soud prvního stupně (Obvodní soud pro Prahu 4) 15 však nepřisvědčil argumentaci zaměstnankyně, jež neplatnost rozvázání pracovního poměru namítala s odůvodně- ním, že v době okamžitého zrušení pracovního poměru byla uznána dočasně práce neschopnou, a proto s ní nebylo možno pracovní poměr pro neomluvenou absenci na pracovišti platně rozvázat. Ztotožnil se přitom se závěry obsaženými ve výše cito- vaném rozsudku Nejvyššího soudu, jež lze shrnout postulátem, že žalobu o určení ne- platnosti rozvázání pracovního poměru není možné po uplynutí dvouměsíční zákonné lhůty podat, a to bez jakýchkoli výjimek, jež by zakládaly možnost stavení, případně prominutí předmětné lhůty. Soud odvolací (Městský soud v Praze) 16 se zcela ztotožnil se závěry dovozenými v průběhu nalézacího řízení prvostupňovou instancí, jejíž rozsudek v souladu s konso- lidovanou judikaturou vztahující se k předmětné materii potvrdil. Tím, že zaměstnan- kyni bylo okamžité zrušení pracovního poměru účinně doručeno dne 30. 10. 2014, došlo k marnému uplynutí prekluzivní lhůty regulované v rámci § 72 ZP ke dni 31. 12. 2014, přičemž skutečnost nastalé dočasné pracovní neschopnosti je v tomto směru zcela irelevantní.

14 Viz rozsudek NS ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 21 Cdo 343/2018. 15 Viz rozsudek ze dne 17. 10. 2016, č. j. 10 C 51/2016-64. 16 Viz rozsudek ze dne 31. 5. 2017, č. j. 62 Co 28/2017-110.

76