Úvahy k budoucímu vývoji pracovněprávní úpravy

tických (zásadně) nežádoucích důsledcích v odvětví pracovního práva, vyplývajících z aplikace již jen samotného § 652 OZ. Regulované zákonné prodloužení promlčecí (a ve smyslu § 654 odst. 2 OZ též prekluzivní) lhůty nejméně o šest měsíců následu- jících po odpadnutí překážky (na základě §§ 646-651 OZ) se totiž jeví značně pro- blematickým ve vztahu ke lhůtám, jejichž původní stanovená délka je kratší než šest měsíců. Jako ilustrativní příklad lze zmínit pro oblast pracovněprávních vztahů zcela klíčovou lhůtu k možnosti namítání neplatnosti rozvázání pracovního poměru podle § 72 ZP. Vybraná komentářová literatura k občanskému zákoníku aplikaci uvedeného pra- vidla na lhůty kratší než šest měsíců vymezuje ve vztahu toliko ke lhůtám promlčecím jako jedinou možnost, když stanoví, že použití § 652 OZ je vyloučeno v případech, kdy zbytková promlčecí lhůta je delší než šestiměsíční nebo trvá právě šest měsíců. 19 Nicméně následně vyslovuje přesvědčení, že vzhledem ke skutečnosti, že prekluzivní lhůty jsou zřídkakdy delší než šest měsíců, regule v § 652 OZ nemůže být pro případy lhůt prekluzivních vůbec použita, a po odpadnutí překážky tudíž bude lhůta plynout toliko ve své zbývající části. 20 Přesto je apelováno na zákonodárce, aby v zájmu zacho- vání právní jistoty překážky pro plynutí prekluzivních lhůt, a především jejich násled- né pokračování, blíže specifikoval. K uvedenému nutno na doplnění podotknout, že pracovněprávní doktrína se naopak přiklonila k doslovné interpretaci účinné právní úpravy a možnost nejméně šestiměsíčního prodloužení prekluzivní lhůty po odpadnutí překážky za zákonem sta- novených podmínek akceptovala bez ohledu na její původní délku. 21 Co se týče praktikujících zástupců akademické sféry, Morávek se v uvedeném kon- textu v rámci své zevrubnější analýzy zaměřené na vymezenou problematiku přiklonil k teleologické redukci, na jejímž základě aplikaci § 652 OZ vymezil toliko na lhůty delší než šest měsíců a pro případy lhůt kratších, s přihlédnutím k naplňování krité- ria efektivity právní normy, uvedl, že by k zákonné prolongaci mohlo dojít nanejvýš v délce korespondující s původní lhůtou (tj. v případě lhůty podle § 72 ZP by mohlo dojít k prodloužení nejdéle o dva měsíce). 22 Naproti tomu Weinhold prezentovaný názor odmítá jako nepřípustný, a to z důvodu absence jeho zákonné opory (jakkoli dle 19 ŠTEVČEK, M. In LAVICKÝ, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). Komentář . Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2276-2277. 20 Tamtéž, s. 2284. 21 DRÁPAL, L. In BĚLINA, M. a kol. Zákoník práce. Komentář . 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 470. Opačně nicméně DRÁPAL, L. In PICHRT, J. a kol. Zákoník práce. Zákon o kolektivním vyjednávání. Praktický komentář . Praha: Wolters Kluwer, 2017, s. 226, jenž zde bez dalšího uvádí, že prominutí prekluzivní lhůty není přípustné. Shodný názor se zmíněným komentářem ke kodexu pracovního prá- va však očividně zastávají též TÉGL, P., WEINHOLD, D. In MELZER, F. a kol. Občanský zákoník. Velký komentář. Svazek III (§ 419-654 a související společná a přechodná ustanovení) . Praha: Leges, 2014, s. 1076, 1078. 22 MORÁVEK, J. K prodloužení lhůty pro žalobu na určení neplatnosti skončení pracovního poměru. Právní rozhledy , 2014, roč. 22, č. 18, s. 624.

78