SLP 11 (2016)

metodologických přístupech spočívá v tom, že legitimita je tradičně zkoumána ve vzta- hu k výkonu veřejné moci. Z tohoto hlediska se pojednání o legitimitě pojí takřka přirozeně s diskusí o koncepci, úloze a funkci suverénního státu. Pod vlivem doktríny osvícenství se etabloval model legitimity moci, který odmítá transcendentní základ vládnutí a je založen na suverenitě lidu. V liberálně-demokra- tických státech je politická autorita považována za legitimní, pokud je vykonávána v souladu s platnými právními normami. Jinými slovy, legitimita je podmíněna legali- tou. 3 Carl Schmitt poukázal na to, že mezi legitimitou a legalitou nemusí vždy panovat harmonický vztah, ale že se mohou dostat do vzájemného rozporu. Podle Schmitta se do dichotomie legitimity a legality promítá staré rozlišování mezi přirozeným a pozitiv- ním právem. V duchu této dichotomie Schmitt označil první část výmarské ústavy, která pojednávala o institucích, za prázdnou legalitu, oproti druhé části o základních právech a povinnostech, kterou Schmitt uchopil jako obraz konkrétních legitimních hodnot. 4 Myšlenku, že demokratický stát vedle dodržování formálních procedur vládnutí musí respektovat i určité materiální hodnoty, lze dnes považovat za obecně uznanou. 5 V tomto směru má koncepce legitimity i svoji mezinárodněprávní dimenzi. Současná debata o legitimitě státní moci, resp. o legitimitě státu jako takového, je do velké míry inspirována lidskoprávním argumentem. Jako referenční bod této debaty může slou- žit zpráva mezinárodní nezávislé komise 6 o situaci v Kosovu v roce 1999, která do- spěla k závěru, že vojenský zásah Severoatlantické aliance proti bývalé Jugoslávii byl nelegální, ale přesto legitimní. 7 K podobné argumentaci se nedávno uchýlil i Martti Koskenniemi, když se pokusil o hodnocení role tzv. islámského státu. Poté, co stručně připomenul případy neuznání nezávislosti Rhodesie po roce 1965 a neuznání irácké anexe Kuvajtu v roce 1990, Koskenniemi zdůraznil, že legitimní stát se má opírat o určitou morální kvalitu. Morální rámec státní suverenity má překročit pouhý faktic- 3 K typologii panství srov. WEBER, Max. Wirtschaft und Gesellschaft. Grundriss der verstehenden Soziologie . 5. vydání, Tübingen: J. C. B. Mohr, 1980, s. 122-176 4 Srov. SCHMITT, Carl. Legalität und Legitimität. 5. vydání, Berlin: Duncker & Humblot, 1993. Je ovšem třeba připustit, že chápání legality jako výrazu prázdného formalismu není u C. Schmitta zcela jednoznačné. Volker NEUMANN (Carl Schmitt als Jurist, Tübingen: J. C. B. Mohr, 2015, s. 239-240) upozornil na některá místa v dílech C. Schmitta, kde je legalita uchopena v materiálním smyslu jako výraz rozumu a spravedlnosti. 5 GERLOCH, Aleš. Teorie práva . 3. rozšířené vydání, Plzeň: Aleš Čeněk, 2004, s. 288-289 6 Nezávislá povaha komise, která v roce 1999 vznikla z iniciativy švédské vlády, může být samozřejmě sporná. 7 Viz International Independent Commission on Kosovo. The Kosovo Report, 2000, s. 63: „ This situation supports the general conclusion that the NATO campaign was illegal, yet legitimate. Such a conclusion is related to the controversial idea that a “right” of humanitarian intervention is not consistent with the UN Charter if conceived as a legal text, but that it may, depending on context, nevertheless, reflect the spirit of the Charter as it relates to the overall protection of people against gross abuse“. (dostupné na URL )

10