DESET LET ZA ČÍNSKOU ZDÍ

tosti pohřbu, se Číňan zadlužuje a přichází na mizinu. Předně třeba poříditi důstojný » příbytek« = fangtze , jak doslovně Číňané nazývají rakev! Dosáhne-li Čí­ ňan 60 let věku a žije-'li v průměrném blahobytu, jistě si pořídí rakev, ačli mu ji nevěnují darem jeho syno– vé, což se přijímá s povděkem jako výrazný důkaz synovské úcty. Rakev je pak součástí nábytku a vý– zdoby domu; jest na čestném a povýšeném místě, kde čeká svého určení ... Přečasto, jda zaopatřovati ne– mocné křesťany, vídám, že v domě zároveň pracuje truhlář - pořizuje nemocnému rakev. Této příleži­ tosti používají často chudí křesťané, aby mne prosili o přispění na rakev, jejíž cena 10 dolarů, jest i pro průměrného Číňana velký obnos! Bohatší si pořizují rakve za 50-100 dolarů. Prvotřídní pohřby se honosí rakvemi až za 300 dolarů, z drahého tvrdého dřeva, bohatě vyřezávané, zlacené 1 a červeně lakované. Rakev nejen před úmrtím, ale i po smrti zůstává často celá léta v domě. Proč? Den pohřbu musí býti volen se vší obezřelostí, dle rozhodnutí a výpočtu ha– dače, který jediný dovede zvoliti »Šťastný den«.kulo– žení nebožtíka do země. Neuposlechne-li se hadače, dle pověrčivosti Číňanů čeká rodinu řada neštěstí, ne-li úplná zkáza. I naši křesťané vyhledávají různé záminky, chtějíce ponechati určitý čas nebožtíka v rak– vi, v domě. Předloni zemřel v Tzekiang jeden křesťan, obchod– ník dřevem. Syn, chtěje dopraviti zemřelého otce do rodiště, asi 100 km jihovýchodně vzdáleného, čekal v nynějších rozbouřených dobách celý rok. Chtěl však prvotřídní pohřeb, jakého ještě v Tzekiang nebylo. časně ráno v den pohřbu sloužil jsem v domě zemře­ lého mši svatou před jeho rakví, při čemž žáci zdejší školy a ostatní křesťané se hlasitě, střídavě, ve slo– vech modlili. Celý dvůr domu, kde se obřad konal, byl ověšen dlouhými stuhami z bílého nebo žlutého sukna, na nichž byly černě nebo modře psané nebo vyšité různé průpovědi, vyjadřující soustrast nad .ú– mrtím zemřelého, chválící jeho ctnosti, přející mu blaha a odpočinku. Věnců se při čínských pohřbech ve vnitrozemí nikdy neužívá. Po mši sv. jsem se uchý– lil do sousedního křesťanského domu, kam mi přinesli 121