DESET LET ZA ČÍNSKOU ZDÍ

P. J O S E F Z E M A N

DESET LET ZA ČÍNSKOU ZDÍ Autor jest nejlepší z našich znalců Číny, neboť za dlou– há léta jako misionář poznal dokonale tuto zemi protiv: zemi klidu i rozvratu, staré slávy i dnešního (rpadku. Čí­ na se stává středem zájmu, neboť se v této zemi schyluje ke katastrofě. Dnes se píše o hladové a rozbouřené Čí­ ně, ale rozsah a hrůzy těchto převratů si u nás nikdo ne– dovede představiti, jeť Čína země tak odlišná od Evropy, jest to svět sám pro sebe. P. Zeman se snaží ve své Jmi– ze vystopovati kořeny a pří­ činy zmatků a bouří. Sezna– muje čtenáře s povahou země a jejich obyvatel. Líčí útrapy misionářského života a těžký zápas o každou duši. Kniha je psána velmi poutavě, tak– že čtenáři rozšíří obzor jeho znalosti o Číně, kdysi kve– toucí "Rajské říši" .

Cena brož. výtisku Kč 17' – váz. výtisku Kč 27"-

5 ·' - .. ..-:... --

P. J O S E F Z E M A N

DESET LET ZA ČÍNSKOU ZDÍ

Ze života a působení katolického

misionáře

1937

LIDOVÉ KNIHKUPECTVÍ A NAKLADATELSTVÍ V OLOMOUCI

IMPRIMATUR

Olomucii, die 20. Maii 1936.

Dr. Joannes Martinů, Vicarius generalis.

Nr. 7856.

Drazí přátelé a dobrodinci misií!

Povzbuzen pěkným úspěchem prvního dílu svých dopisů, vydaných roku 1932 pod názvem "Hlas z Číny", odvážil jsem se vydati další dopisy, které jsem posílal svým pM– telům do Evropy v letech 1931-1935. K nim jsem připojil několik statí objasňujících poměry v Číně. Tatíček arcibiskup Stojan, opakuje slova buditeloua, ří­ kával: "Vydám se já na dalekou cestu, půjdu budit bratry od dědiny k městu." Totéž poslání má itato skromná kníž– ka : budit hodně štědrých dobrodinců a zanítit u nás více . povolání misijních. Děkuji srdečně Mariánské družině bohoslovců v Olo– mouci, že ochotně dopisy uspořádala. V Opavě 22. listopadu 1936. P. Josef Zeman C. M. , kněz řádu lazaristů a misionář z Číny.

KATOLICKÝ MISI 'ONÁŘ V ČÍNĚ

MOJE PRVNÍ SETKÁNÍ S ČÍŇANY Píši z Číny od břehů Jang-tse-kiangu, na němž leží moje působiště v městě Pengtsch. Po čtrnáct let ví– dám stále jen ty žluté tváře -tvář Evropana-misio-· náře jen několikrát do roka a poctivou tvář čecha­ krajana jen několikrát za celou dobu 1921, 1925, 1927 a 1933 . . . ! Rád vzpomínám, kde a jak jsem se setkal po prvé s Číňanem. Bylo to v Oděse u Černého moře v březnu r. 1918. Jeli jsme »transportem« na Ukra– jinu; cesta v koňských vagonech z Karpat do Oděsy trvala celých čtrnáct dnů, bylo sychravé počasí, vá– nice. Zůstali jsme stát v malém nádraží za Oděsou na břehu Černého moře. Poněvadž jsem dostal velkou horečku, poslal mne jeden lékař českého pluku, který jel kolem nás, do nemocnice (my jsme tehdy lékaře u rusínského pluku č. 24 neměli). Právě na Hod Boží velikonoční odvezli nás mužíci na vozech do nemocnice v Oděse. Bylo mezi námi mnoho raněných. Bolševici právě přepadli jeden náš pluk u blízkého Nikolajeva. Na písčitém břehu moř­ ském byly ještě stopy nedávných bojů, převrácený obrněný automobil, pošlý kůň, čepice německého vo– jáka a černé stopy po krvi. V městě bylo neklidno, bolševici přepadali ozbrojené důstojníky rta ulicích. Proto, když jsem se pozdravil, vycházel jsem vždy beze zbraně do města. Denně jsem navštěvoval kato– lický kostel sv. Barbory. V přístavě kotvil právě tu– recký křížník »Chamidian« (někdejší německý »Goe– ben«). Přístavní hráz v Oděse, z velkých kamenných kvádrů, majestátně se zdvíhá nad Černým mořem. Hledě na tu zčeřenou hladinu, říkal jsem si: »Na druhém břehu jest tedy Kavkaz, Malá Asie a tam dále velká Asie, Indie, Čína. Již tehdy toužil jsem jíti do misií v daleké Číně. Právě zde jsem se po prvé se– tkal s Číňany. Jednou spatřil jsem v přístavě shluk lidí; přistoupiv, shledal jsem, že tu Číňan provádí své kejkle. Měl dobře vycvičenou opici, která pochodo– vala a tancovala na povel. Zivě vzpomínám na jeho poslední podařený kousek. Měl pět červených ďáblíků z vaty, které dal pod pokličku uprostřed prostranství před zraky všech. Nato chodil kolem a mumlal zaří- 9

kávaní, pokličku zdvihl a hle. Jeden červený ďáblík zmizel. Počal tedy hledat u. kolem stojících diváků, hledal a hledal, obešel celým kruhem, až našel ko– nečně červeného ďáblíka v zapnuté blůzé jednoho ně­ meckého vojáka, který stál vedle mne. Nález vyvolal všeobecné veselí. Bylo to jaksi symbolické: ten asij– ský zloduch .choval své čtyři ďáblíky pod pokličkou: na ruské zemi, ale jeden se ztratil a přeskočil k Něm­ cům. Po představení jsem hovořil s Cíňany, kteří znali rusky. Jeden se mi vychvaloval, jak je ta Cína veliká. Na zemi udělal dva čtverce, ten malý jest Rusko, ten velký Cína. Rusko prý postavilo do války 8 milionů vojáků, Cína jich může postaviti 40 milionů. Tak se mi tedy po prvé představili Cíňané. Byli dva, mocných postav, snědých nabubřelých tváří, z nichž. zářila malá, šikmá, jakoby mastná očka, oděni byli v modré bluzy. Byli to Seveřané, značně odlišní od mých zdejších Cíňanů z jihu. Když mluvili mezi se– bou, tu jsem po prvé slyšel záhadnou čínštinu, jedno– hláskovou úsečnou řeč, proplétanou četnými hrdel– nými tóny a hláskami. Pengtsch 1934 listopad. LOUČENÍ S VLASTÍ Nuže dojel jsem šťastně po 40denní plavbě do Cíny, do velkého přístavu Šang-hai. Již přes měsíc jsem na· místě, cele zabrán do studií. Jsem šťasten a spokojen, ba nikdy jsem nebyl dosud tak šťasten, jako zde, ač­ koliv tak daleko a v naprosté cizině. Neboť přináším Pánu Bohu oběť všeho, co člověk zde obětovat může, statky, příbuzné, vlast, přátele, pohodlí a jest mou největší útěchou, že to vše obětuji za sté,ltky, které nejsou z tohoto světa a za spásu ubohých pohanů. Spojte se se mnou v modlitbách a děkujte Pánu Bohu za mé vznešené povolání. ' · 9. t. m. byla tomu dvě léta, co jsem se rozloučil. Pamatuji si ještě; bylo to v neděli. Pošmurný pod– zimní den, blátivo. Byl jsem na deyáté a potom před polednem šel jsem na hřbitov, dát poslední s Bohem drahým rodičům. Na jejich hrobě utrhl jsem si vět­ vičku z jilmu, kterou mám nyní zde stále před sebou, 10

za obrázkem P . Marie, na stole. - Nastala trapná chvíle, Jeník přijel před vrata - naložili jsme koš a sešli jsme do světnice. Nastal usedavý pláč. Mařenka se .napřed na všechny udiveně dívala a najednou se dala do pronikavého pláče. Jeník řekl Karlíkovi: >> Po– dívej se naposledy na stréčka, už ho víckrát neuvi– díš. «. Dvakrát jsem prosil všechny za odpuštění, za všechno - poslední políbení a odchod. Karel usedl s Jožkou, já s Jeníkem vzadu a odjeli jsme. Již jserri se neohlédl, ačkoliv jsem věděl, že se za námi Marie a ti maličtí dívali ~ věděl jsem, že to musí být, že jsem odcházel. U Anežky jsme se na chvilečku zasta– vili- plakala usedavě- opouštěl jsem Šlapanice– rodinu- vlast. Bylo vlažno, pod mrakem a Šlapanice v jemných parách mizely vždy víc a více jak jsme stoupali k Boží muce. Po obou stranách bylo vidět ta dlouhá pole, >> Brněnský «, »Šesterý«, >> Za vochtrov– nou«; plakal jsem hořce a vzpomínal na drahé rodiče, kteří tolikrát svým potem skropili tu rodnou půdu, · aby nám zajistili lepší budoucnost. Naposledy jsem se díval na tu drahou domovinu, kterou jsem opouštěl, vydávaje se sáin do širého, cizího světa~ za povolá-· ním -- a zapadl jsem v té daleké· cizině jako kámen v moři. Na nádraží v Brně poslední s Bohem bratrovi a švagrovi. Plakali jsme, ale náš pláč se promění v ra– dost a veselí bez konce, neboť jsme přinesli spolu Pánu Bohu oběť největší, jaké je schopen slabý člo­ věk a hříšník, a Bůh věrný, všemocný a dobrotivý tu oběť přijal a nám ji vynahradí, neboť. nenechá bez od– měny ani sklenici vody, podané ve jménu Jeho. Hleď_. me však vždy žíti spravedlivě a jako praví křesťané. Jak ty vzpomínky jdou ... vzpomínám rovněž, je tomu ll let co jsme jeli s tatínkem do Holubic, a od.:. tud ke zkoušce do Kroměříže. Lilo od rána a tatínek pln starosti říkali: >> Chlapče, te tó zkóško nehoděláš. « A udělal jsem ji, děkuji za to Pánu Bohu i tatínkovi, že mě dali na studie, které mne přivedly až sem, na druhý konec světa. Jiná vzpomínka se mi dere do mysli. Bylo to v Uhrách ·o vánocích 1917; byli jsme v jedné maďarské vsi u Akna Slatiny. V rodině San– dorů obnovovali o Štědrém večeru zvyk lití olova. u

Byl jsem s nimi u stolku, jako jejich. Říkali, že lití olova vyjeví budoucnost. Lili pro mne. Po první se objevila ze stínu kousku ulitého-hlava -jako hlava mužská s copem vzadu, řekl jsem sám u sebe: hlava Číňana. Po druhé ukázal stín člověka s rozpřaženýma rukama, jako kazatel v plném proudu kázání: misio– nář u Číňanů. Jak podivuhodné jsou cesty Boží Pro– zřetelnosti! Bylo by ovšem pověrou věřit naprosto po– dobnému úkazu - než hle po 4 letech jsem zde, vi– dím mrioho těch copatých Číňanů a připravuji se na úřad kazatele sv. Evangelia. Kashing 1921 listopad. TĚŽKÉ ZAČÁTKY Letos v měsíci říjnu tomu bylo deset let, co jsem příjel do Číny. Vzpomínám, jaké jsem měl pocity, když naše loď »André Lebon« přistála v Hong-kongu, kde jsme zůstali den. Navštívivše tamější francouz– ské misionáře ze Zahraničních misií Pařížských, vy– šli jsme na hřeben hory, která tvoří ostrov Hong– kong. Odtud jsem spatřil po prvé čínskou zemi, holé, skalnaté hory vzdorně se tyčící na protější straně. Ne– daleko ostrova Hong-kong jest ostrov Sancian (vlast– ně čínsky: San-čuang), kde 2. prosince roku 1552 ze– mřel apoštol Indie a Japonska, velký misionář a nyní ochránce Číny, sv. František Xaverský. Zemřel v o– puštěné chatrči na břehu mořském, maje v ní pouze dva přátele a společníky, jednoho Inda a jednoho Čí­ ňana. Nepodařilo se mu vniknouti do Číny, kam byl vchod cizincům pod trestem smrti zakázán. Toužebně, naposled, umíraje upíral své oči na to skalnaté; ne– dostupné pobřeží, za kterým tušil nesčetné národy Číny, 400,000.000 duší, bloudících dosud v temnotách a bludech pohanstva, neznajících spasitelné nauky Kristovy. Nyní, skoro po 400 letech od jeho úmrtí, naše svatá církev katolická se rozšířila po celé Číně (vyjma Tibet a Mongolsko), všude jsou misie a chrá– my hlásající jediného pravého Boha. Vlastně ne všu– de, třeba rozuměti povšechně, ve všech větších stře­ discích, a 62 apoštolských vikariátů pečuje o 2 1 /2 mi- 12

lionu věřících. Kéž nás velký ochránce, sv. František Xaverský, zachrání ty těžce vydobyté úspěchy v ny– nějších bouřlivých dobách. Když jsem tehdy v r. 1921 přistál v Šang-hai, od– kud jsem za několik dní odjel do vnitrozemí, byl jsem· nesmírně zvědav, jak to půjde? Vždyť nový misionář přicházející do Číny jest velký nováček, učeň, a musí »do učení!« Nic neví, musí začít od ABC! Předně ta čínština, divná jednohlásková řeč a ještě divnější značkové písmo, pravé hieroglyfy! Vždyť Číňané jsou současníky starých Egypťanů a lze se zde setkati s mnohými vpravdě biblickými zvyky a názory. Nedo– mnívejte se, že to jde s počátku jako »na kolečkách« . V prvních dobách mého pobytu v Číně mi často při­ cházela na mysl otázka: »Tedy jsi skutečně v Číně?« To bylo snad jen jako závrať, představuje si, že jsem u protinožců. Než skutečnost mne snadno rozčarovala, bylo třeba začít »louskat « čínštinu a ty značky, denně několik hodin. Při tom čínském písmě jsem si zkazil zrak a nosím nyní co upomínku silné brýle. Děkuji Pánu Bohu, že jsem neztroskotal, předně na moři a potom na té čínské pevnině. Ať to nikoho nepohor– šuje, znám více případů, že noví misionáři po krát– kém pobytu v Číně - koupili lístek zpět - »nevy– uč.Íli se! « A skutečně v prvních letech se těch obtíží a nězvyklostí nahromadí tolik, že jest to dostatečné k pozbytí odvahy! Jeden starý misionář Františkán mi pravil v zastávce na Ceyloně, v přístavě Colombo : »Misinonář potřebuje: trpělivosti, trpělivosti, trpěli­ vosti! « - Představuje-li si kdo misijní život co řadu dobrodružství nějakých zálesáků, klame se, staví si v duchu španělské vesnice,. Jiný má za to, že život v misiích jest ~epřetržitou řadou utrpení o bídě a hla– du a strádání dle vzoru egyptských poustevníků. I ten se klame. O utrpení všeho druhu není v misiích nou– ze, zvláště na misijních cestách, o to se již Pán Bůh postará, neboť bez utrpení není spásy duší, ale přece jen nutno poříditi pro misionáře obytný dům a dosta– tečnou stravu, jinak by v cizím podnebí dlouho nevy- - držel. Proto velmi bolEW;tně jest všemi misionáři cítěna nespravedlivá výtka - a to těmi, kteří žijí v plném pohodlí v Evropě! - že prý misionáři si stavějí pa- 13

láce místo obrácení pohanů. Ty paláce by bylo nutno hledat zde v čínském vnitrozemí. Domy našich misií jsou prosté příbytky, jakých si dopřejí poslední úřed­ níci u nás. Zdravý obytný dům, jak zkušenost učí, jest nepostradatelný pro zdraví misionáře, které jest jinak ohroženo podnebím, stravou a dlouhé měsíce trvají– cími, každoročními cestami, kdy nucen bydliti ve špi– navých, vlhkých a tmavých chatách Cíňanů, hemží- . cích se potkany, stonožkami, štěnicemi a jiným hmy– zem toho druhu. Vzpomínám, že jsem před několika roky prováděl nově přibylého misionáře, Maďara. Na procházce městem N an-čang, vypravoval jsem mu o způsobu jak se konají misie. Vida ty čínské domky; dostával »husí kůži «, jak prý možno tam bydlet? To nikdy! On byl delikátně vychován v Budapešti, ne– odhodlal se a nedovedl v Cíně zvyknout a za necelý rok se vrátil do vlasti. Jiná obtíž jest klamná představa nováčka-misionáře o našich křesťanech. Snad někdy četl ve zprávách z misií o neobyčejné horlivosti novokřesťanů, jako by to byli světci bezúhonných mravů! Jsou zajisté velmi krásné příklady takových novokřtěnců, ale vždy o ta– kových případech v misijních článcích psát, jest klam– né a jednostranné. V pravdivém obraze z misií jsou světla a stíny. Třeba uvážiti, že nově obrácení přichá­ zejí velmi často z hmotných důvodů, zůstávají ne– zřídka napolo pohany a žijíce v prostředí pohanském, těžce se ubrání jeho vlivům. Teprve ponenáhlu, po několika pokoleních, víra zapustí hluboké kořeny, nese krásné květy a plody. To však nesmí misionáře odstrašovati, on má pracovati pro Pána Boha a pro du– še, ne pro výsledek a úspěch, který inu moudrá Prozře­ telnost často skrývá, aby nezpyšněl. Hlasatel evangelia má trpělivě a neúnavně pracovati, rozorávati, plíti a tak připravovati budoucí žeň. Casto mi připadá, že zde kopeme základy budoucí církve. Pro velký chrám se kopou základy hluboko do země a dlouho se nic na po– vrchu nejeví, i dělníci sami mizí pod zemí . . . Konečně obraceti pohany na víru jest věc nesmírně těžká. Představme si ·jen ty Číňany, kteří žijí již po desetitisíce let tím svým životem a tu přichází cizinec, který jim lámanou čínštinou hlásá neznámého Boha, 14

v čínštině »Pána nebes «. Oni také mají jakési nebe plné svatých budhů a peklo plné ďáblů. Jednou jsem hovořil se vzdělaným Číňanem o našem náboženství, o Kristu Pánu, o jeho zmrtvýchvstání a nanebevstou– pení. Konečně mi klidně pravil: »My také máme zde v provincii Kiangsi jednoho svatého taoistu, který se po smrti vzkřísil a vstoupil do nebe ...« Opravdu získati pohana, by se obrátil a dle víry žil, jest pravým zázrakem milosti Boží. Víra jest dar. Po– hleďme jen co se děje v křesťanských krajích, kde statisíce odpadají, toho daru víry pozbývají, násled– kem svých hříchů a neřestí, Pán Bůh je zraňuje, du– chovní slepotou ... Misionář v pohanských krajích hlásá slovo Boží, o kterém Pán Ježíš praví, že jest jako símě, mnohé zrno padne na cestu, na půdu kameni– tou, mezi hloží, ale též na půdu dobrou a přináší bo- hatý užitek. · Poznati a přizpůsobiti se zvykům Číňanů jest rov– něž nemalá obtíž. Jejich názory na čest a způsoby, vztahy rodinné a společenské, se často přímočárně liší od názorů bělochů. Nedivno, že nováček-misionář , maje nejlepší úmysl často nevědomky uráží svým jed– náním. Dlouhá léta trvá, nežli dovede čísti v čínském obličeji a přizpůsobiti se zvykům a prostředí. Jest tedy misionáři třeba »dáti se na učení « . než se stane tovaryšem. »Zkušenost jest učitelkou života, « platí všude, zvláště v misiích. Nejlepší pomůckou jest láska apoštolská, jak ji doporučuje sv. Pavel, a o níž sv. Augustin praví, že kde jest láska, tam se takřka nepracuje, nebo alespoň se necítí námaha práce. · Tzekiang 1931 listopad. "BOŽE, DEJ MI DUŠE." Misijní biskup, Msgre Gaudin, Oblát Neposkvrněné Panny Marie, který žil dlouhá léta v ledových plá– ních Kanady (vikariát sv. Alberta), vypravoval přáte­ lům při návštěvě ve Francii: »Sv. Benedikt Labre žil dobrovolně v naprosté chudobě, ve špíně a opovržení, a Bůh ho vyvolil, aby zahanbil a odsoudil prostopáš– né XVIII. století. J eho příklad nám dává odvahu žíti 15

v podobných poměrech na našich misijních cestách polárními krajinami. Moje diecése, větší než celá Francie, se rozprostírá v nejsevernější části Kanady, až k Ledovému oceánu a severnímu pólu. Sedm až osm měsíců v roce je vše pod sněhem a ledem, měsíc bláta a bažin, dva měsíce prachu ... Často přenocuji pod širým nebem při 45 stupních mrazu, ale dávám přednost 45 stupňům mrazu bez sněhové vánice, před 25 stupňovým mrazem, spojeným se sněhovou vánicí. Celé měsíce jsem cestoval po zasněžených pláních a zamrzlých jezerech, často ztráceje cestu, když se zdvihl ten hrozný vítr, bičující vánice. Spávám na holé ze– mi, nemám chleba ani vína, žiji pouze o sušených nebo zmrzlých rybách, rozmělněných roztaveným sněhem. Na cestách máme jediné zásoby z rozemletého suché– ho masa zabaleného do loje. Po 15 let jsem si ještě nedovedl zvyknouti na tuto stravu, ale to nic není . .. Třeba spáti se společníky! - Když je nezbytno no– covati na ledu pod kupou sněhu, oděv z koží nechrání od zimy, nemožno se dosti zahřáti. Tu nocujeme pod několika přikrývkami. Po obou stranách mám jed– noho divocha, a někdy třeba uvésti na » lůžko « i psy, kteří tahají naše sáně. Nuže, nečistota našich divochů není pouze odporná, často jest i hnusná, skrývajíc v sobě zárodky nakažlivých nemocí. Běloši je nakazili nemocemi, kterých dříve ve svých samotách neměli. V těchto případech dávám přednost spaní ve spo– lečnosti psů ... Když však divoši jsou pouze zavšiveni, svolím býti zavšiven jimi i já. Ano; na každé misijní cestě po ce·– lou dobu jsem zavšiven. Věřte mi, že nikdo nechce živiti vši pro zábavu! Po návratu se jich vždy zba– vím. Ani moji divoši je nemají rádi, ač žijí ve věčné špíně. Nicméně vždy, kdykoli je třeba vydati se na cestu, celé měsíce trvající, se vší náplní utrpení, hnu– su a odporu odhodlaně odcházím. Bylo by mi nesne– sitelno, nemíti té odvahy, a zdálo by se mi hříchem zůstati v misijní stanici! « Toť jako ohlas slov velikého misionáře, sv. Pavla: » Běda mně, nebudu-li hlásati evangelium! Láska Kris– tova nás žhne!« Také u nás letošrií zima byla velmi krutá, mrzlo a 16

po celý měsíc byly vánice, což se stává velmi zřídka. Sněžilo dokonce i v Kantoně, který jest již v tropic– kém pásmě. Po Třech králích jsem se odebral do vzdáleného tržiště Yulautang, stran záležitosti. tam– ních křesťanů. Mrazy a sněhy mi znemožnily návrat. Tamější modli– tebna jest dřevěný dům, do něhož fučí všemi skulinami. Uprostřed jest jakýsi polokrytý dvůr, kde jsem sloužil denně mši sv. při 1 O st. mrazu! Prsty se mi mrazem lepily na kalich. A přes den, co jsem v tomto otevře­ ném domě bez oken zakusil zimy! V noci pak tuhla mrazem i pokrývka kol hlavy od dechu, byloť jako venku. Číňané zůstávali skoro po celý den v posteli. Měl jsem s sebou knihu Pavly Kytlicové » Rodiče a děti « , kterou mi zaslaly ctih. Sestry Dominikánky z Řepčína u Olomouce, a tak jsem se trochu » ohřál « tou krásnou četbou. - Děkuji nyní Pánu Bohu, že jsem tam byl a trochu trpěl po těch šest dní, neboť zachrá– nil jsem jednu duši. Žena nějakého křesťana, dosud nepokřtěná, byla těžce nemocna. Po přípravě jsem jí udělil sv. křest, uzákonil již po 17 let neplatné man– želství (má 5 synů), udělil jí sv. biřmování a poslední pomazání. Brzy nato odešla z tohoto slzavého údolí do nebeské vlasti--- Každý misionář, který opustil zátiší sladké domo– viny a vydal se na dalekou cestu za moře, na lov duší, podepsal by na lově zmíněné řádky. Utrpení všeho druhu, svízele tělesné a duševní ho nezbytně čekají, jsou jeho údělem, ať pracuje v polárních krajích, ve střední Africe, na opuštěných ostrovech Tichého oce– ánu nebo ve vnitrozemí rozbouřené Číny. A podiv– no, ač každý misionář to ví, jest o tom přesvědčen a po léta to trpělivě prožívá, přece vytrv.ává na svém stanovišti, přece každoročně sta nových nadšených věrozvěstů Kristových odjíždějí za moře, na lov duší. Toť důkaz životnosti naší svaté církve katolické, ne– zdolné síly a milosti, která proudí jejím tělem. A což, moji drazí přátelé, tam daleko ve vlasti nikdo z vás nebude míti odvahy vydati se na výpravu do velehor tohoto ideálu, na lov nesmrtelných duší, poslušen slov Božského Spasitele: »Jdouce do celého světa, učte všechny národy ... ! ? « Tzekiang 1933 leden. 17

HRA O REKORDY Snaha o dosažení vznešených cílů dává životu pravý smysl a velikost, naopak hovění neřestem a sobectví jsou zločinem a zradou jednotlivce i společnosti; v tomto: »Sustine et abstine« jest celý náš program! Mládeži třeba ideálů, odvážných výprav; boje. Stu– dentská hřiště bývají pravými bojišti, vím to z vlastní zkušenosti; co ohně a houževnatosti bývá na obou stranách při takové kopané. A jest tak dobře, výborná to příprava pro život, životní boj. Každý si vyvolí sám, jak bude v životě hráti, na straně dobra či zla. Povím Vám však o jiném hřišti a kolbišti, kde se hraje neméně ohnivě, od pólu k pólu, od západu k vý– chodu. Hrají dvě strany o duše, snaží se dáti »goal«, míč - duši do branky, hrají již po věky ty dvě pro– tivné a nesmlouvající strany ... Takové jest velké pole misijní činnosti, kde rovněž každý účastník jest na svém místě, musí míti odvahu, rozhodnutí a odpo– vědnosti. Není to v krásné zahradě a v stínu stromů; hráč o duše jest v dalekých cizích zemích, často sám a sám jako Robinson nebo odvážný skaut. Je-li krás– ný život uskutečněním krásné myšlenky, jest život misionáře z nejkrásnějších! Rozumíte mi, nejedná se o pohodlí, které jest snad ideálem buržoa, ale život obětavý vyššího slohu, kde v závodění o duše často jest krev výkupným. Tak v Cíně zahynulo během posledních pěti let 30 misionářů násilnou smrtí. Proč by se i u nás nenašlo několik ohnivých srdcí pro tak vznešený cíl? Ve své pošetilosti budu mluvit o sobě, laskavě mi promiňte. Byl jsem v kvartě a ni– čím nevynikal, leč snad svou krátkodechostí. Jednoho večera před rudýin věčným světlem v seminární ka– pli kroměř-ížského gymnasia, za duchovních cvičení, dávaných jedním důst. Otcem z Velehradu, jsem já, nehodný, slyšel hlas, vyzvání, abych odešel do misií. Vyšlo slunce ideálu. Milost Boží velká, která působí chtění i dokonání. Byl bych býval padouch, zbabělec a zrádce, kdybych toho hlasu ~ nebyl poslechl. Vzdor všem svým slabostem mi Pán Bůh milost apoštolátu neodňal a vedl mne do vnitřní Cíny. Snad i někdo z Vás, kteří čtete tyto řádky, uslyší ten hlas. Kdy? 18

Kde? Božský Spasitel volal na loďce, u celnice i na cestě do Damašku ... Hlavní jest: »Kéž byste po– slechli dnes hlasu jeho, nezatvrzujte svých srdcí (Zalm 94, 8). Dr. R. W. Hynek, můj vzácný přítel, mi sem poslal své: »Obrození Římem«. V I. dílu, str. 27. píše : »Křes­ ťanství žije! Kristus včera jako dnes! Jest silou a ži– vou mocí v srdcích lidských, dokud lidé ještě schopni jsou životy své - pozemské to statky nejvyšší - za Něj položiti. Z lásky k témuž Pánu dnes, jako včera i zítra, o– pouští spousta mladých lidí hodnosti, kariéry, rodiny, rodiče a rodná místa, všecko pohodlí kultury a civili– sace a odcházejí daleko za moře mezi barbarské di– voké lidi. Snášejí příkoří, nepohodlí, nebezpečí, ne– moci, vedro i zimu, tak nesmírně vzdáleni vší společ­ nosti lidské, již byli zaměnili za společnost lidí pověr­ čivých, nevzdělaných, hrubých i nebezpečných. Nejsou to ani conquistadoři, ar1i horečkou zlata má– mení lidé, ani lovci kožišin, jaké jsem vídal v Pata– gonii či v úžině Magalhaesově. Co je to jen žene do nitra pralesů temnépevniny, do těch nezdravých,ma– larií, žlutou zimnicí či spavou nemocí, malomocen– stvím zamořených končin? Pro Boha, kdo nebyl v pra– lese, ten nezakusil, co je to za oběť pro inteligenta zdržovat se tam ne měsíce, ale léta. Ano, misionáři! Váš život dobrovolných vyděděnců, obětavých ... již sám sebou jest nám nesmírným ká– záním. Úžasným příkladem a svědectvím světů vyš– ších. U nás jsem slýchával jen o amerických a angli– kánských. Ejhle vás katolických jsou řady četnější, než jich všech dohromady. Jaké to těžké bělmo, jaké brýle mámení jste sňali s mých očí! « Dominik Pecka píŠe v knize: » Oheň na zemi«:Vkro– čili všude : do nitra pralesů, písečné pláně pouští, v led končin arktických. Nezalekli se ničeho: ani cholery, ani moru, ani malomocenství, ani malarie, ani dysen– terie. Trpěli vše: nepohodlí zámořských (a ještě více vnitrozemních) cest, hlad, žízeň, vedro, zimu, pronás- . ledování a smrt. Mluvili všemi jazyky této země: do– rozuměli se stejně s obyvateli pustin tibetských, jako 19

s beduiny saharskými, s divochy Ohňové země, jak s Křováky australskými. Mnozí zahynuli předčasně nezvyklým podnebím, jiní se vysílili nesmírnými ná– mahami, jiní podstoupili, mučednickou smrt. Proč to vše? Nic pro slávu svou jako moderní »lovci rekordů«: vše k slávě Boží. Ne gro vědu pomíjející tohoto svě­ ta, ale pro vědu Ježíše Krista, jež nepomine, i když nebe a země pominou. Ne pro záchranu těl lidských, ale pro záchranu nesmrtelných duší, za než Kristus prolil svou předrahou krev.« Jaký závěr, moji drazí studenti? Běda, není-li naše víra a láska činná! Nemařte času sladkobolnými verši o krásných očích. Pohlédněte kolem sebe, co tu bídy– třeba pomoci. Staňte se členy Sdružení sv. Vincence Paulánského, jděte na periferii našich měst, toť nej– lepší prakse- pro misie! -nejlepší Katolická akce. Svět jest aspoň v tom křesťanský, že posuzuje strom podle ovoce. 1934. O MISIJNÍM POVOLÁNÍ Srdečně Vám děkuji za Váš ... dopis z 19. března, přišel zároveň s dopisem bohoslovců z Říma, který, psán rovněž dne 19. března, přišly zároveň. Dopis římských bohoslovců mne rovněž potěšil, že se též někteří zajímají o misijní činnost, v níž my Češi jsme na posledním místě, tak chabě zastoupeni! To se u nás pouze konstatuje, je to již takový stav věci, o příčiny se dále nikdo již nestará .. . jakoby dle slovutné posi– tivistické filosofie ... Dopis račte ukázat bohoslovcům a i jinak vhodně použít, v tisku neb jinde. Každé slovo a řádek ve prospěch misií jest u nás vítán a žádou– cí ... Již po 13 let píši a prosím z Číny o nějaké ty krajany-misionáře, jsem zde sám Čech mezi sty a ti– síci cizozemských misionářů - skoro bych již malo– myslněl, doufám však, že přece hodina Boží Prozře­ telnosti uhodí a přijdou někteří od nás o »dvanácté hodině « !! U nás se mnoho mluví, beseduje a sjezduje a zvláště spolkuje, to však mají být jen prostředky . k cíli, k opravdové činnosti! Těch skutečných činov- 20

níků je však pohříchu tak poskrovnu ... Chlubíme se stále, že jsme národem cyrillo-methodějským, proč však tak málo té svaté víry, za kterou naši Svatí Ot– cové vše opustili, proč jí tak málo jiným přejeme? ... . . . Nevím, zda mi bude dopřáno ještě jednou shléd– nouti drahou domovinu. Snad mě zde komunisté– revolucionáři zatím »ustelou«; zmatky se zde stále vzmáhají. Než, Deus providebit (Bůh se postará) . Bez Jeho svaté vůle ani vlas s hlavy nespadne. Modlete se, prosím, abych vždy jen konal Jeho svatou vůli, toť nejdůležitější na světě. Budete-li míti příležitost jíti do Tuřan nebo na Vranov, prosím o vzpomínečku na těch dvou posvátných místech, kam jsem tak rád v mládí chodíval a na něž dosud často s pohnutím vzpomínám. Ano, v cizině si člověk teprve cele váží a oceňuje krásu milého domova a míst, k nimž srdce přirostlo .. . Domov na světě nic nevyváží a cizina je jen chladná cizina, zvláště, je-li to pohanská nehos– tinná země. Třeba vyšších pohnutek, skutečné lásky k Bohu a k duším, aby se člověk odvážil v takových poměrech po dlouhá léta žít. Nepíši to z nějaké chlou– by, jsa si vědom své ubohosti a nicotnosti a často si vyčítám, že jsem vykonal jen nepatrnou část toho, co jsem měl a mohl vykonat. Přece však to misijní hnutí, účast na něm, mělo by býti živější, u nás - v kato– lické zemi! Ze jsem zde sám v Cíně, není žádnou slá– vou, je to spíše zahanbením pro naše katolické Cesko– slovensko. Je známo, že Belgie a Holandsko čítají sta misionářů v zámoří, u nás jich nejsou ani desítky, ba ani jednotlivci! Jak rád bych dříve, nežli zde složím své kosti, přivítal některého druha z rodné krve, aby pokračoval na brázdě, kterou zde orám již po 13 let ... »Bez Božího požehnání, marné naše namáhání « modleme se, aby nám dopřál Pán Bůh té milosti, ale– spoň několik našich českých misionářů a ochránil ty, kteří žijí daleko za mořem. Jeden misijní bis)mp pra– vil, že misionář, který jest vydán tolika nebezpečím a útrapám, by měl míti dva strážné anděly, svého vlastního a některou dobrou duši, která se zaň v ú– straní modlí ... Ty úmysly Vám a všem milým přá­ telům doporučuji. Snad se valí na EvropU-i ·-na naši 21

vlast velká neštěstí a utrpení, aby nám znovu připo­ mněla: »Tělu do hrobu přísluší, běda, kdo's nedbal o duši!« Konejme dobro, dokud čas, zvláště větší obětavostí pro bohumilé dílo misií, účastí a spolupůsobením za spásu duší! S Bohem! Tzekiang 1933 květen. MISIONÁŘOVA OBĚT Když jsem v mládí a za studentských let četl o mi– siích, nejmocněji na mne působilo, že misionář, slabý jedinec, odváží se sám do neznámého života v zámoří, u cizího lidu, v nehostinných krajích často vražed– ného podnebí. Zvědavost mne pudila, že jsem takořka hltal zprávy misionářů v různých časopisech a v kni– hách o misijní činnosti. Závěrem dlouholetého zájmu bylo - misionář působí mnoho dobra, ale musí i :nnoho trpěti, to jsou dvě základní pravdy, na nichž vše ostatní spočívá.- Nyní, po dlouhých letech v čín­ ských misiích, jsem to vše osobně zakusil, a nejsem nikterak zklamán, jelikož jsem si při vstupu do misií neučinil žádných ilusí. Misionář, plně svou povinnost vpohanském prostře­ dí, jest jakýmsi jasným bodem, světlem v té zkažené společnosti, neznající leč osobního prospěchu, hmot– ného zisku a blahobytu. Byť i jeho činnost se s po– čátku potkávala s nezdarem, přece časem pravda a dobro zvítězí. Vzpomínám na případ misionáře, v pro– vincii Kvantung, který žil po dvanáct let ve svém domku za městem a za celou tu dobu se mu nepoda– řilo získati ani jediné duše. Jeho obětavý život prolo– mil však konečně led pohanské zloby a lhostejnosti a dnes jsou zde četní a horliví křesťané. Sociální a osvětová činnost misií jest kladná, ani naši urputní nepřátelé toho nepopírají. Misionář ot– vírá bezplatně školy, kde vyučuje celé generace mla– dých, četné nemocnice a obvazovny, čímž mírní utr– pení tělesná. Tato obětavá a láskyplná činnost otvíra– jící pohanům oči, hlásá výmluvněji křesťanství než nejlepší kázání a přednášky. Misionář sám, přijda do kraje, přizpůsobí se okolí, 22

stane se sousedem a občanem města nebo osady. Jeho učitelé, kuchař, nádeníci, jsou dobře placeni ; jest dob– rým zákazníkem, cihly, vápno, dřevo atd. je placeno hotovými. Jest obecně známo, že dělníci rádi pra– cují pro misionáře. Když byl vystavěl kostelík, dům a školu, rozšiřuje misionář svou působnost po okolí. Zde nás vesměs považují za » lékaře « , a ač nediplomo- . váni, jsme nuceni zabývati se ranhojičstvím a léče­ ním běžných nemocí. Nemocní nás ujišťují, že naše léky »jsou vydatné«, byť byly jakékoliv, »vždy to po– mohlo «, bylo lépe ... Skutečně vydávám za léky roč­ ně značný obnos. Ať na misijních cestách nebo v mi– sijní stanici, vždy a všude si přicházejí křesťané a pohané pro mediciny k duchovnímu otci. V bambuso– vém koši, který mne doprovází na misijních pochůz­ kách, jest vyhražen značný prostor pro lekárnu, různé masti, kapky, pilulky a prášky. Zvláště za jarních a letních měsíců čekají často celé řady pacientů. Ne– mocné oči, různé vyrážky, zde v horkých krajích tak časté, svrab, úplavice, zácpa, kašel, boláčky atd., jsou na denním pořádku. Tak misionář ošetřuje tělo, zís– kává srdce. Mimo to almužny chudým, neduživým a starým, podpora v nepředvídaných a těžkých okol– nostech, případně ochrana slabých proti násilí a zpup– nosti mocných tohoto světa, to vše působí, že misio– nář jest poznáván, že známost náboženské nauky, kte– rou hlásá, stále hlouběji proniká do temnot pohan– stva. Ve zdejším kraji, kde ani v největších městech před 100 lety nebylo náboženství známo, kde před 30 lety na venkově o něm skoro nikdo nevěděl, jest dnes, díky činnosti misionářů a milosrdných sester sv. Vin– cence de Pauly, všude znám: » Tieu-Tču-Th'au« t. j . Chrám Pána nebes a nauka církve katolické ; kraj ten– to čítá 30.000 věřících. Avšak tato činnost musí býti vyvážena osobním utrpením, obětmi, jimiž misionář nesmí skrbliti. Když misionář dá »s Bohem« otčině, když břehy evropské zmizely za kotoučem oceánu, musí býti při­ praven na vše, co misijní život vyžaduje, zvláště, má-li pracovati ve vnitrozemí a ne někde v přístavním mě­ stě nebo v nějakém ústavě se vším evropským pohod– lím. Kdosi psal v jednom studentském časopise u nás, 23

u příležitosti odjezdu sester misionářek do jižní Ame– riky, který teprve otevřel český apoštolát v misiích, zda prý nemáme českých misionářů? Kdo prý neznáP. V. Řehoře a mnohé jiné? Ale .. . pracují prý pod cizí správou atd.- Ano, jsme my Ceši pouhými zlomeč­ ky, drobty v tomto světovém apoštolátě církve. Ze však pracujeme pod cizí správou není naší vinou, ani na ·úkor našemu češství! Církev je všenárodní, kde, jako v zahradě, každý strom, keř a květina vydává své květy a plody. Ze netečnost českého národa k dílu misií byla do nedávna tak veliká, jest politování hod– no . . . Jak jinak bylo dosud možno jednotlivcům ú– častniti se misií v zámoří, než pod cizí správou? Kéž bychom se brzy dočkali hromadných výprav českých misionářů! Pro našince tedy, který pracuje pod t. zv. cizí sprá– vou v misiích, jest oběť tím těžší. Po dlouhá léta si nemůže česky pohovořiti jsa sám a sám, daleko ve vnitrozemí. Ta cizí správa v misiích konečně není tak výlučná, jelikož ku př. v našem vikariátě, jsme ze 7 národností; většina jest Francouzů. Nejbližší moji kra– jané jsou v Šang-hai, 2.000 km na východ od mého misijního území. R. 1927 jsem tam na konsulátě na– posled mluvil česky. I s ostatními spolubratry misio– náři se vídám jen několikrát do roka. Tak se nad mi– sionářem zde uzavře tůň čínského života, jemuž se nadobro přizpůsobí, zvlášť na misijních cestách. Ne– smí se příliš ohlížeti a říkati, že to, ono, jest nutné, neb potřebné. Zdejší život sám a přizpůsobení jemu jest hlavním pravidlem, vše ostatní odpadá, jako zby– tečné. Není to nic jiného, než ono: »Všem vším« sv. Pavla, vzoru všech misionářů. Stačí mi pohlédnouti do poznámek, které jsem čr­ tal během misií, kdybych chtěl hledati rozdíl mezi způsobem života u nás a zde. V létě úmorná vedra, pocení ve dne v noci, moskiti, štěnice. Voda, špína z ba– žiny, zelená jako brčál, v níž Cíňanky perou prádlo, i když je převařovaná je stejně kalná a odporné chuti. V misiích na venkově ročně sta kilometrů cest, čas nečas, za vánic a mrazů v zimě; denně ráno snídaně kol ll. hodiny, oběd často s večeří o 6. hodině na ces– tách, změna přípravy jídla skoro každodenní, nedo- 24

vařená rýže, polosyrové maso a příkrmy. Vepřov< ' často z pošlých zvířat, nechávám netknuté. Chléb , mléko, káva, ovoce - po případě pivo - odpadají, na čínském venkově není takových lahůdek. Vypisuji to vše, dosti hloupě, ale abych dokázal, že i našinci čeští misionáři, mají podíl na díle misií v zámoří, i když nemají »svou českou kuchařinku, která se jistě neodeizí české kuchyni « -a musí zapo– menout na chuť domácího chleba a koláčů. - Znám jednoho mladého misionáře, který nedovedl zvyknout v Cíně, žil sotva rok ve vnitrozemí, a to ještě co pro– fesor v semináři, když se vrátil nato do přístavního města, kde mu předložili hrneček čerstvého mléka, kterého po několik měsíců neměl, byl celý u vytržení: »Oh!, čerstvé mléko! « Vrátil se do Evropy: jeho touha po pohodlí převyšovala ochotu k oběti, tj. nadpřiro­ zenou lásku k Cíně a k Cíňanům. 1933. NA MISIJNÍ CESTĚ Díky Bohu, ukončil jsem letos své tříměsíční mi– sijní cesty a vrátil se do Tzekiang právě před Váno– cemi. Misionář, vydávaje se na misijní cesty, musí si být vědom, že jest poslán samým Božským Spasite– lem, který pravil apoštolům: »Jdouce do celého světa, učte tedy všechny národy. « Musí být připraven i na utrpení, příkoří a pronásledování. »Jestliže svět nás nenávidí, věřte, že mne nenáviděl prve než vás!- Na světě budete míti soužení, avšak důvěřujte, já jsem přemohl svět. « V první misii, kterou jsem letos konal v Sankiang– keon, mne již čekalo takové soužení. Na cestě trvající jeden den zdvihl se velmi prudký vítr, který zahalil brzy celý kraj do žluté mlhy zvířeného písku; .začalo pršet a skutečné bláto teklo po šatech, jelikož pro pří­ lišný vítr nebylo možno použíti deštníku. V polovici cesty bylo nám přejíti řeku u automobilové cesty, ve– doucí z Nan-chang do prov. Fukien. Most přes řeku jest prozatímně z malých loděk spojených řetězy; loďky jsou pokladeny deskami. Při přechodu za prud– kého větru, mostem smýkajícího, bylo krajní nebez- 25

pečí, že jeden můj nosič se sřítí i s koši, obsahujícími mešní potřeby, do hluboké řeky, neboť upadl a jen s napětím všech sil se zachránil, uchopiv se loďky. Další cesta vedla pahorkovitým krajem po úzkých cestičkách, naprosto neschůdných v té nepohodě. Maz– lavé žluté bláto vysoko se lepilo na nohy. V tržišti jsme se zastavili na šálek čaje. Když však vítr a dešť neustával, pokračovali jsme ve své kajícné pouti. Za soumraku jsme došli do Sankiang-keon, kde se nám bylo opět přepraviti přes širokou řeku na cha– trné loďce převozníkově. Jeden ze spolucestujících venkovanů byl smeten při vstupování na loďku do řeky a vatovaná deka, kterou nesl, se důkladně okou– pala. To byla jako předzvěst přijetí, které mi bylo ten– kráte přichystáno v Sankiang-keon, velkém to tržišti, které jest na hranicích čtyř okresů a tudíž útočištěm všech podvratných živlů, které jednotlivé okresy vy– plivují. Sám představený policie je komunista a bý– valý vůdce rudé armády, který byl vládním vojskem zajat a měl býti zastřelen. Na písemnou žádost jed- noho vysoce postaveného příbuzného osvobozen a po- · věřen úřadem! - Ukázka čínského pořádku! - Při večerní modlitbě křesťanů, mladí výrostci pokřikovali před vchodem a házeli kamením do modlitebny. Ráno při mši sv. podobné a horší výjevy! Spílali křesťa­ nům, co prý tam chce ten cizinec se svým nábožen– stvím, že ho chtějí vyhnat a zabít! - Jednomu křes­ ťami, který stál u dveří a bránil té chásce v přístupu, nadávali, že prý jest hlídací,m psem toho cizince! To vše jsou výrazy ze slovníku komunistů. Bývalo by do– šlo k Činům, ale kvůli křesťanům byl jsem nucen za– kročiti a podati písemné udání na policii, s poukazem, že trpí-li se v místě takové zlořády, budu nucen jíti se stížností do hlavního města. Rudý náčelník zkrotl a přísně zapověděl jakékoliv znepokojování křesťanů a misionáře. Měl strach z vládních představených, kteří oficielně prohlásili svobodu náboženského vy– znání a v případě potřeby misionáře chrání. - Dru– hého dne jsme měli pokoj. Místní křesťané v Sankiang-keon musí vytrpět mno– ho příkoří, hany a nespravedlnosti. Na potkání jim i 26

Kostelík sí•. Josefa v Tzekiang.

příbuzní (pohanští) nadávají, při modlitbě jim spílají a házejí po nich kamením. I vážený občan Tsai-kni-fa, dlouholetý křesťan, který má nemalé zásluhy - za– chránil Sankiang-keon dvakrát od vpádu lupičů - mnoho trpěl tohoto roku. Představený policie ho křivě obžaloval v hlavním městě, kam byl poslán svázaný v průvodu osmi policistů ozbrojených revolvery. Ve vězení trpěl 40 dní. Při soudním výslechu žádal opě­ tovně soudce, t. j. okresního představeného, kdo že ho obžaloval a jaké jest jeho obvinění? Hejtman udeřil pěstí o stůl, křičel, že on sám jest jeho žalobcem a pronesl řadu nejapných pomluv. Ubožák neodvážil se odporovat, musil by žalovat samého hejtmana! Za propuštění tohoto 65letého křesťana žádal nespraved– livý soudce 500 dollarů. Nemohl je však dáti, zůstal tedy přes měsíc ve vězení, až onemocněl úplavicí; tu slevili mu 300 dollarů a tak po výplatě 200 dollarů se mohl vrátit domů!! Aby sehnal potřebný obnos, mu– sel prodati dvě rakve, svoji i manželčinu, dávno již připravené pro budoucí pohřeb! - Toť ukázka čín­ ského soudnictví. Vzpomeňte v modlitbách na misio– náře i pronásledované křesťany! Snad se otážete, zda takové strasti a zloby nepod– lamují horlivost a věrnost tamních křesťanů? Nikoliv! Proč? Protože jsou to duše vroucně milující Spasitele a čerpají sílu a odvahu v jediném pravém zdroji: v N ejsvětější Svátosti. Jest mi nemalou útěchou v těch psotác):l, že křesťané v Sankiang-keon jsou velmi zbožní a že přijímají Tělo Páně po každé, kdy obcují mši svaté! Tudíž jako první křesťané za dob sv. Pavla pře­ kypují radostí, ve všech těch trampotách a jejich mi– sionář s nimi. Čínský kněz, který zde konal misie přede mnou, snad pozbyl naděje, že ze Sankiang-keon vzejde co dobrého a tamější modlitebnu pronajal jednomu po– hanu, který z ní udělal tesařskou dílnu. V prvních le– tech, když jsem zde začal konat misie, nebylo vůbec možno přemýšlet na to, abych v naší modlitebně mohl sloužit mši svatou. Několikrát obětoval jsem na půdě křesťana Tsai-kni-fa; za oltář sloužily vysazené dveře! Tsai-kni-fa byl po dlouhá léta jediným křesťanem v kraji. S pomocí Boží se mi podařilo získati zpět 28

modlitebnu. Dal jsem ji opravit nákladem 100 dolla– rů, pořídil jsem oltář a lavice. Počet křesťanů stoupl z jednoho na dvanáct. A což jest nejútěšenější a působí snad největší zuřivost satana, t. j. odpůrce Božího, je, že mladý Ambrož Tsai, velmi nadějný a nadaný ji– noch- jeden z těch dvanácti jest již v semináři, kde nad jiné prospívá a s pomocí Boží dosáhne milosti kněžství a bude jednou světlem církve čínské, jako sv. Ochránce jeho, biskup milánský. - Ano: »Na světě budete míti soužení, ale důvěřujte! << .. . Býti apoštolem, misionářem, toť býti bojovníkem za nezadatelná práva Boží, spásu duší. A jako vojín– bojovník musí býti připraven a ochoten každé chvíle položiti v oběť život za věc, za niž bojuje, tak a tím více misionář, bojovník Boží. Není růže bez trní. Ne– hleďme jen na trní, ale i na růže. Hle, jak i zde, z těch bahnitých hlubin pohanstva Božská láska vyluzuje překrásné květy ctnostných duší! Tzekiang 1932 prosinec. OBRÁCENÍ LÉKAŘE DRA WANGA V N an-čang jest při katolické misii pěkná nemoc·– nice, řízená našimi Sestrami (sv. Vincence z Pauly). Jeden tamější lékař jest katolík rodem ze Šang-hai. Svá lékařská studia konal v Montpellier v jižní Fran– cii. Jaká byla má radost při zprávě, že i druhý lékař, rodem ze sousední provincie Anchuj, který studoval na universitě řízené Tovaryšstvem Ježíšovým v Šang– hai, se obrátil a že se připravuje ke křtu sv. s celou rodinou! Obrácení to jest zcela neobyčejné. Dr. Wang byl totiž vždy jaksi nepřátelský vůči křesťanství a nedovolil, aby jeho dvě děti, které nedlouho po naro– zení zemřely, byly pokřtěny. Sestra představená svou obratností docílila však toho, že přes stálé střežení a odpor lékařův a jeho ženy, obě děťátka byla pokřtěna. Připisujeme také těm malým andílkům to přepodivné obrácení. Jednoho dne před velikonocem! přišel Dr. Wang k misioi,1áři, který ~ři~il · nemocnici, a uzarděn pohnutím přiznával, že jest přemožen a že vstoupí do katolické cíTkve. Co se dělo v jeho duši? Toho nikdo 29

nepoví, jako nikdo neví co se dělo se sv. Pavlem ces– tou do Damašku. Jisto jest, že zde lidské prostředky nepůsobily, neboť Dr. Wang o náboženství nikdy s ni– kým nemluvil, ba naopak, příležitostně se vyjadřoval nepřátelsky. Jsa však duch přímý a hloubavý, zajisté často, po těch šest let co jest ve zdejší nemocnici, maje denně před očima nevysvětlitelnou a naprostou obě­ tavost našich Sester, které denně klekají i před pos– ledními ubožáky a omývají nejošklivější vředy a rá– ny, jistě často přemýšlel o zdrojích této naprosté sebe– oběti. Tyto křesťanské dívky obětující květy svého mládí křesťanské lásce k bližnímu, jistě hluboce pů­ sobily na našeho konvertitu. »Slova znějí, příklady táhnou! « Zena Dr. Wanga byla velmi pověrčivá. Smrt svých dětí kladla za vinu Sestrám, které daly před jejím bytem vykopati járek pro odvedení vody od– kapu ; tím prý porušily »blahé vlivy« jejich rodiny a přinesly jim neštěstí. I tato pravá pohanka jest úplně změněná, učí se katechismu a žádá toužebně křtu sv. O velikonocích přišli do kostela a takřka obětovali své tři syny, z nichž nejmladší má dvě léta, Pánu Bohu. Jest podivuhodno co milost Boží způsobí! Jako zmrt– výchvstalý Spasitel pronikl zavřenými dveřmi, tak i jeho milost proniká a láme i nejurputněji zavřené brány lidských srdcí. Dr. Wang musel pošlapati na– před svou vrozenou velkou pýchu, než vstoupil do chrámu Páně a modlil se na kolenou. Nyní jeho vrouc– nost a horlivost nezná mezí. Při této příležitosti jsem mimoděk živě vzpomínal na drahého krajana Dr. W. Hynka, též konvertitu, který napsal výtečnou knihu: »Zivý Obraz Ukřižovaného « a dějiny svého obrácení : »Obrození Římem« . Kéž tyto přímé a upřímné duše mají mnoho následovníků a jejich příklad ať rozhojní a ohřeje i naši chladnoucí víru, naději a lásku! UPROSTŘED NEBEZPEČÍ Bezpečnost misionáře za zdejších zmatků je velmi nejistá. Přes polovici minulého roku bylo nám žíti ve stálém strachu před vpádem komunistů a býti na stráži dostati se včas do bezpečí v případě příchodu 30

»rudých«, kteří všechny cizí misionáře zajímají a žá– dají za ně vysoké výkupné, které ovšem naše chudé misie dáti nemohou. Právě na svátek sv. Terezie, minulého roku, pře­ padli komunisté v noci město Kian v západní části provincie Kiangsi, při čemž naše misie úplně vyple– něny; 4 misionáři (1 Francouz a 3 Italové, Vincenciani) a 5 sester sv. Vincence z Pauly (3 Francouzsky, 1 Ital– ka a 1 Filipínka) zajato komunisty. Jeden misionář má již přes 60 let, rovněž i Sestra představená; nic– méně byli smýkáni všichni v horách z místa na místo neschůdnými cestami, a teprve před Vánocemi, 23. prosince zvláštním řízením Božské Prozřetelnosti vy– svobozeni z této »jámy lvové«. Komunisté žádali jako výkupné 100.000 dolarů a za 20.000 dolarů léků! Byli všichni bedlivě střeženi a uzavíráni v temňých věze­ ních, než právě v den, kdy se blížilo vládní vojsko, jejich strážci se z nedbalosti vzdálili, což je vysvobo– dilo. Děkujeme Pánu Bohu a Panně Marii za tu zvlášt– ní milost osvobození z tak velkého trápení a nebez– pečí! V sousední provincii Hupeh, kde mešká též Sestra– misionářka, krajanka Mary Justa, dva irští misionáři, kongregace Sv. Kolumbána, úpěli v zajetí komunistů celých 7 měsíců. Dovedete si představit co tam zku– sili! Dvakrát se pokusili- však marně- o útěk, za– čež byli biti holemi a hrozeno jim okamžitým zastře­ lením. Byli potom hlídáni na osamělém ostrově upro– střed jezera. Komunisté za jejich osvobození ·žádali: aeroplán, dělo proti aeroplánům, tisíce dolarů, pušek, strojních pušek atd. Za zdejších úmorných letních ve– der nesmírně trpěli horečkami, úplavicí a zvláště ne– čistotou, hmyzem, neměli vůbec prádla k vyměnění! Konečně komunisté obávajíce se, že v zajetí zemrou, vydali je - za 3.000 dolarů. Když se po takových ú– trapách konečně vraceli do Han-keu, za náhle po– vstalé bouře byli v krajním nebezpečí utonutí. Než Pán Bůh je ochránil, že se šťastně dostali do nemoc– nice, řízené Sestrami Františkánkami. Tito dva hr– dinní misionáři jsou PP. Lafflan a Linehan, Irčané. Bohužel jiný misionář, rovněž Irčan, P. Thierney, a 31

::>výcar (Vincencián) P . Von Arx jsou dosud v zajetí komunistů v provincii Kiangsí, a to již po 4 měsíce. P. Von Arx jest zvláště v nebezpečném postavení, jsa zajat a hlídán jednou »rudou šelmou«, která se chlubí popravením 500 osob vlastní rukou! Jaké trpké chvíle prožívají mnohdy misionáři, u– kazují i následující události. Před několika dny měla být naše ústřední misie v městě Nan-chang spálena a to pro malichernou pří­ činu. Pozdě večer přijel do města americký Vincen– cián P. Moore. Najal dvě dvojkolky, jakých se zde všude v městech užívá, jednu pro sebe, druhou pro čínského kněze, svého společníka. Do misijního domu přijeli hodně pozdě, o 9. hod. večerní. Tahouni dvoj– kolek nespokojeni se mzdou, žádali trojnásobně vyšší. Dali se do křiku a do bitky se sluhy naší misie. Jeden z pohanů, člověk zlý, kuřák opia, vícekrát trestaný, byl lehce poraněn na čele. Tento buřič si pomazal krví z ranky celou tvář a prsa, vzal kámen a hůl do rukou a počal pobíhati ulicemi města, křiče: »V misii zabili pět Číňanů, vizte, jak mne zohavili!« Nastal shluk, vše se hrnulo do misijního domu a zvláště vo– jáci (nasáklí bolševismem) vynikali zuřivostí. Sháněn petrolej, aby dům zapálili! Přišla policie, která však nikterak misie nechránila, naopak chtěla odvléci mi– sionáře do vězení! Stařičký, hluchý P. Domergue, náš provikář, však klidně čelil tomu vzteku a odpo– věděl, že se misionáři ničím neprohřešili, že věc má býti rozumně vyřízena. Nebyl však s to zabrániti, aby jeden učitel, jeden studující a dva sluhové nebyli svá– záni a odvlečeni do vězení, .kde zůstali až do večera následujícího dne! Jeden čínský lékař Dr. J. Wang se chopil věci, napsal neohrožený dopis na představe­ ného města, pravě, jak možno připustit takové bar– barské jednání a to vůči cizincům? Tento dopis 7.::t– chránil situaci; bylo 12 hod. v noci! Hlavní předsta­ vený policie poslal omluvný dopis naší misii, načež bylo z naši strany žádáno o propuštění uvězněných, a věc urovnána. Tak vidíte, že z malé jiskry velký oheň bývá . . . Bohužel ty bolševické názory úplně převrátily ten, 32

jinak zdravý smysl Číňanů. My jsme zde prostě do času trpěni. Nemožno zakládat školy, ani koupiti po– zemek nebo dům. Od revoluce nám čínská vláda pou– ze »pronajímá«. Jest přísně zakázáno mluviti o ja– kémkoliv náboženství i v našich misijních školách, které chtějí býti uznány státem. Pochodně bolševismu stále procházejí a zapalují kraje vnitřní Číny. Tak právě 60.000 rudých dobylo větší část sousední provincie Fukien, u moře, kam jim Sověty snadno dodávají zbraně a střelivo. Ten bolše– vismus je zde jako sedmihlavá saň. Společník z cesty do Číny r. 1921, ohnivý Francouz z Tm:ilouse, psal mi 19. IX. t. r. ze severní Číny, kde působí: »Před několika dny jeden lupič střelil po mně z revolveru ze vzdálenosti dvaceti kroků; chybil mne, nešika! Seběhnuvší se venkované chtěli ho na místě utlouci; tu jal se volati: Lav-je, kin-ming! - Starý Otče, zachraň mi život!« Kryl jsem ho svým tělem a tak ho zachránil. Odvedli ho však do okresního města Pao-ting, kde byl zastřelen z rozkazu vládních úřadů. Ať odpočívá . . . · Prchající vojáci vnikli do mé misie. Postavili jícny ručnic na má prsa a žádali velký obnos - nebo život. Klidně jsem jim- dle pravdy - řekl, že mi nezbývá než ll dolarů, ať si je vezmou; chtějí-li mi' však na– hnat strachu, že si spletli cestu, ať jdou jinam. Vzali ll dolarů a nechali mi život. Příteli, pravím ti, že se nesmíme bát vydati duši. Zde v Číně jest život a smrt, žíti a umříti skoro totéž. Nedávejme po troškách, ale cele svá srdce jako Magdalena svou alabastrovou ná– dobu před Božským Spasitelem . . . Jiný přítel z jednoho města jižní Číny, kde jsem nějaký čas působil v semináři, mi píše : »V tyto dny byl náš hospodář, P. Deymier (rodem z Bordeaux) ve svém bytě přepaden třemi lupiči. Vtěsnali mu kapes– ník do úst, revolver mu drželi před očima, vybrali tu trochu peněz v pokladně a odešli. Stalo se tak za jas– ného dne a ostatní misionáři v domě ničeho netušili, až našli P . Deymiera omdlelého. - Tento misionář působí již dvacet let v Číně, jest chatrného zdraví, několikráte mu již byly řezány vředy v játrech. »Bis– kupská r~sidence, « kde dlí co hospodář vikariátu, jest 33