DESET LET ZA ČÍNSKOU ZDÍ

nemocného, hošík desetiletý; běžel nám vstříc a dle zdejšího zvyku pozdravil usmívaje se: »Duchovní otec přišel,« a doprovodil nás do domu, který byl již nabit sběhnuvšími se zvědavými pohany. Položiv schránku s Nejsvětějším na bíle prostřený stůl, šel jsem, pro– drav se tlačícími se pohany do vedlejší světnice, k nemocnému, asi dvacetiletému mladíkovi, který ležel polonahý na několika deskách, tvořících jeho lože. Tváře měl vpadlé, oči svítící horečkou. Po sv. zpovědi jsem mu podal Tělo Páně a udělil poslední pomazání, při čemž se několik přítomných křesťanů hlasitě mod– lilo litanii k Panně Marii. Nesčetné černé oči pohanů všemu přihlížely, aby jim neunikl žádný pohyb. Tomu již misionář musí přivyknout . V Číně není ani jinak možno, nikdo se neodváží zvědavce vypovědět nebo zavřít dveře. Po skončených obřadech a modlitbách pohané se rozešli. Nemocný ležel již týden a měli obavu o jeho život. Čínský lékař-mastičkář předepsal sice jakési léky, ale zůstaly bez účinku. Byl nejstarším ze tří synů. Otec jeho, který pro mne přišel, jest hluchoněmý. Matka jeho, milá stařenka veliké tváře, mi vypravo– vala, co jest jim vytrpěti od pohanů proto, že jsou křesťany . Již dvacet let jsou křesťany, ale »dosud ne– měli pokojných dnů« pravila. Byli dokonce nuceni opustiti dům i pole a skrývati se po dva a půl roku jinde, pohané jim činili pobyt nesnesitelným. Dostalo se jim zadostiučinění částečně tím, že dle vládního nařízení jest dovolena svoboda vyznání všem, takže se mohli vrátiti do domova. Dosud jsou však jaksi »vyobcováni« ve své vlastní osadě, nadávají jim, že jsou »cizinci« a ne Číňané. Tzekiang 1933 srpen. VOJENSKÁ REKVISICE Sestry sv. Vincence de Paul, které řídí nemocmc1 sv. Ludvíka v hlavním městě zdejší provincie Nan– čang, chodí často na venkov, do okolních osad ošetřo­ vati nemocné a křtít umírající pohanské děti. Minu– lého roku poslaly tak do nebe 6064 malých andílků. Chodívají obyčejně dvě, nebo s některou křesťankou, 45