DESET LET ZA ČÍNSKOU ZDÍ

ny. Ach! Jak často mi znějí na nejhlubších str11- nách duše její dojemné zvuky a sloky. Již ta první »Kde domov můj? « -jest toužebným výkřikem, je– hož plnou sílu cítí teprve ten, kdo žil dlouhá léta v cizině, kde ji po dlouhou dobu neslyšel, jako já od r. 1919. Již staří římští básníci psali, že třikrát je bla– hoslaven ten, kdo může žít a zemřít na půdě svých předků. To platí dodnes. .Jsou však okolnosti, kdy nutno překročiti hranice vlasti a vydati se do širého světa. Nemluvím o dobro– druhu neb zlatokopci, kterého pudí do ciziny nekalé úmysly. Jsou otázky denního chleba a ~etné rodiny, jichž vyřešení si vyžaduje tolik vystěhovalců od nás do různých končin světa. Za války hrdinní vůdcové našeho národního odboje volili dobrovolné vyhnan– ství, boj na život a na smrt, aby vydobili svobodu naší drahé domovině . Nebe žehnalo jejich práci, chudí poutníci se vrátili jako vítězové. I povoláni misionáře vede daleko za moře, do ci– zích krajů, mezi cizí lid. Ospravedlňovati toto povo– lání bylo by obhajobou celého křesťanství. Z božských úst zazněl rozkaz: »Jdouce tedy do celého světa učte všechny národy!« Rozkaz nevyzněl nadarmo. Tisíce příslušníků všech národů mu porozumělo a uposlech– lo, opustilo všechno, své rodiny, vlast, Evropu a plaví se za moře, rozbíjejí stany ve všech dílech světa u všech národů a žijíce mezi nimi hlása,jí jim slovem i životem radostnou zvěst, kterou přinesl ~ťistus svě­ tu. Tento fakt, o němž mluví dějiny i přítomnost, ne– lze popříti, lze k němu zaujati pouze stanovisko, buď kladné nebo záporné. Jest to jako zkušební kámen svě­ tového názoru každého jednotlivce. Nejlepší důkaz a obhajoba jest z úst nepřátel. V »Journal de Shanghai« ze dne 23. prosince 1934 čtu a doslovně překládám: »Zdá se, že se může dělat politika, aniž bychom o tom věděli. Když jsem se vrá– til do Paříže po své cestě kolem světa, tázali se mne přátelé na mé dojmy. Řekl jsem jim, že dnes lze všude pozorovati, jak strach plodí nenávist, každý se bojí války pro sebe, alepřeje ji jinému, všichni opovrhují všemi.. Jest to skoro ono Pascalovů: »Lidé se přiro­ zeně nenávidí. « Dodal jsem, že bych se vrátil se smut- 69