DESET LET ZA ČÍNSKOU ZDÍ

Čína má smutné prvenství v počtu malomocných, kterých se zde odhaduje na jeden milion. I já mám mezi svými křesťany několik těch nešťastných, z nichž jsem již některé doprovodil k bráně smrti, která, jak doufám, byla pro ně branou nebes. Malomocenství. jest zajisté na vrcholu pyramidy běd lidských ... Ni– kdy nezapomenu obrazu té naprosté bídy a bezmoci, který jsem spatřil r. 1926 v jedné osadě, kde jsem ko– nal misii. Křesťan stižen malomocenstvím již po 12 let, ležel v slaměné chatrči, otevřené všem větrům, slunci a dešti. Sel jsem ho vyzpovídat a přinesl mu pak Tělo Páně. Ležel na jakémsi bambusovém le– hátku. V celé chatě nebylo nic, leč košík, kam mu házeli příbuzní nebo kolemjdoucí trochu rýže. Na ten košík jsem položil desku a na ni Nejsvětější Svátost. Pohled na trpitele byl srdcervoucí; lkal jsem nad jeho ma-lo-mo-cen-stvím! Považte jen, prsty na obou ru– kou zmizely, ruce byly jen jako poloviční pěstě, nohy rovněž pouhé pahýly, takže nemohl ani chodit, ani jíst!! A v tomto stavu již ležel léta, úplně odkázán na lásku a milosrdenství jiných. Nikdo, ani žena, ani děti, oň nedbali, jak dokazoval zpustlý stav chatrče. Přijal Božského Spasitele s neobyčejnou vroucností a stále plakal a prosil Pána Boha, aby ho již jednou vzal s to– hoto světa. Rozloučiv se s tímto mým trpícím bratrem, odešel jsem do jiné vzdálené misie. Za tři týdny nato jsem zvěděl, že zemřel, zbrocen vlastní krví. Okousal si pahýly svých zkomolených rukou; bylo to zoufal– ství, nebo šílenství z přemíry utrpení? . . . Jsem pevně přesvědčen, že Božský Trpitel, který chtěl, aby pro– rok, předpovídající jeho utrpení, Ho nazval Malomoc– ným, přijal ho na milost. Psal jserrt již jednou o jiném malomocném, teprve dvacetiletém. Pokřtil jsem ho r. 1930 a navštívil na Nový rok 1931;tato návštěva mne zachránila, že jsem neupadl do rukou 'lupičů. V zimě téhož roku dotrpěl muž Ondřej, Žil v jakémsi temném přístěnku, na troše slámy, přikryt nečistými hadry; tak za těch krutých mrazů zemřel. Podporoval jsem ho jak jsem mohl. Jeho rodiče, pohané, oň nedbali. I vlastní bratr mu stále vyčítal, že jí zbůhdarma »jeho rýži«, ač mu dá– vali denně jen dvakrát šálek řídké rýžové kaše. 148