DESET LET ZA ČÍNSKOU ZDÍ

zpět a viděl, že její robátko má dny života již spoéi– tány. Podle vzhledu ženy bylo hned poznati, že to není obyčejná žebračka. Ptal jsem se jí po jejich o– sudech. Byla z dalekého kraje v provincii Hupeh, vzdáleného přes 1000 km. Do kraje vtrhli komunisté, muže jí odvedli, všechno vyplenili, žila tak celý rok ve své opuštěnosti. Následujícího roku, 1932, přišla velká povodeň, která odnesla dům a zničila všechna rýžo– viště. Nezbylo než vydati se na bolestnou pout po daleké Cíně s hrnečkem, do kterého se doprošovala denní rýže pro sebe a pro své dvě malé děti. Jeli právě kolem na loďce po Jang-tse-kiangu na své da– leké, léta trvající pouti nesmírnou Cínou. Kdybych byl promeškal ten okamžik, když odcházela ode dveří misie, jejímu umírajícímu dítěti by se nebylo dostalo neocenitelné milosti křtu svatého! Se slzami v očích mi děkovala odcházejíc, když jsem ji byl obdaroval. Břeh Jang-tse-kiangu se halil do šedého deště a při­ padalo mi, že celá Cína plakala nad utrpením a strast– mi svých dětí . . . Pengtsch 1934 listopad. "MNE OPUSTILI, PRAMEN VODY ŽIVÉ" V prvních letech svého pobytu v Cíně jsem jezdí– val skoro každoročně v nejparnějších měsících léta (bývá zde dnem i noci 40 st.!) na břeh Tichého oceánu na východním pobřeží Cíny, v provincii Chekiang. Místo to se nazývá Zo-pu. Jest smutně slavné tím, že tudy vnikli Angličané za opiové války do Cíny a ob– sadili Nan-king, vynutivše si mír, který otevřel cizin– cům brány Cíny, doposud urputně uzavřené. Ukazují tam v Zo-pu jednu pagodu, kterou jsem také několi­ krát navštívil. Oběsila se zde celá posádka 50 mužů, jimž byla svěřena ochrana tohoto přístavu; skončili takto, vidouce, že cizinci vítězně vstupují na čínskou půdu. · Chodě jednou po břehu Tichého oceánu pozoroval jsem příliv, jehož vlny jako stáda divokých koní úto– čily na břehy, tříštíce se několik metrů vysoko na skalnatém pobřeží. Jda po dlouhé písčině, jako mlat uhlazené, spatřil jsem lidský hnát a lebku, kterou 50