DESET LET ZA ČÍNSKOU ZDÍ

čínských dolarů. Má na skladě asi 12 různých druhů rýže. Najal jsem malou loďku, kam složili moji rýži, a · téhož dne odpoledne odjel jsem po proudu Jang-tse– kiangu. Na loďce byla celá čínská rodina, pocházející z Kiang-pé ze severního břehu řeky. Starší již rodiče, 12letý syn a jeho 6letá snoubenka! Tak si Cíňan za– jišťuje potomstvo. Snoubenku živí od nejútlejšího mládí ženichova rodina, tu pracuje a zvyká, a když dojde k svatbě, nic to Cíňana nestojí; jinak musí dáti za nevěstu 100-200 dolarů. Malá »budoucí«, dosud .šestiletá, si hrála po celé hodiny s nitkou, kterou otá– čela kolem prstíčků. Hoch byl jedináček a dělal, co se mu zlíbilo. Loďka sestupovala po proudu kolemvysokých břehů Jang-tse-kiangu; nyní v lednu a únoru jest hladina nej– níže a rozervané bfehy strmí až 10 m vysoko. Na ve– likou vzdálenost zdají se však býti ploché; šíře vele– toku jest zde několik kilometrů. Na písčitých ostro– vech a v rovině kolem řeky vířila nesčetná hejna vod– ních ptáků. K večeru jsme dospěli do Rukou »Ústí jezera«; byla tam již celá řada velkých i malých lo– dic, ale na opačném, severním břehu, v závětří, pro nebezpečí náhlého severáku, který bývá nechráně­ ným lodím osudný. Na malé kocábce převezli mne dva Cíňané za půl dolaru do města. Měsíc stříbřil ne– smírnou hladinu veletoku, na niž se snášel noční mír. Pouze na lodích u břehu zazníval hluk, hovor a smích. Cestující se kupili kolem ohníčků, jejichž červené, klikaté rýhy se odrážely ve vodách Jang-tse-kiangu; po večerní rýži vše ulehlo k odpočinku .. . Za nočního ticha šinula se loďka po hladině, jen šplouchání vesel rušilo tišinu. Opět jsem si vzpomněl, jako již častěji, na pohádku, kterou jsem slýchával tam daleko na zá– padě v rodném domě . . . Mladík se vydal na cestu, šel a šel; pojednou se mu zjevila víla. Tázal se jí, kde že je jeho štěstí. »Na východě,« pravila víla a zmi– zela ... Nebyl jsem já tím mladíkem? Víla se mi sice nezjevila, ale již po tolik let chodím po cestách, pla– vím se po vlnách Dálného východu, Asie, Cíny. Tu je moje štěstí, ve službě opuštěných bližních, v práci a utrpení pro spásu duší . . . Pengtsch 1935. 66