DESET LET ZA ČÍNSKOU ZDÍ

Podělování malomocných sestrami sv. Vincence u Nanchang (Kiangsi).

Jedna mladá křesťélnka, na níž vypuklo malomo– cenství právě, když byla v naší misijní škole, rovněž zemřela po dvou letech utrpení a odloučenosti. Díky Bohu, její křesťanští rodiče, vlastně rodiče hocha, je– muž byla v mládí zasnoubena, ji nevyhnali, každý měsíc však si přicházeli do misie pro podporu na její výživu. V Tzekiangu bydlí nyní můj »Fan-ti-ko (Franti– šek), na němž malomocenství hlodá již po 4 léta. Dří­ ve, dokud neduh nebyl tak zjevný, mohl bydliti v nájmu u pohanské rodiny. Nyní však, kdy jeho tvář jest znetvořena, ruce zkomoleny a na nohou jsou hlu– boké rány, nikdo ho nechce přijmouti. Cínští pohané mají pověrčivý strach, aby snad takový malomocný nezemřel v jejich domě! Věří, že po smrti jeho bludná duše je bude znepokojovat a způsobí jim nejrůznější neštěstí. Proto ve zdejším kraji, chce-li kdo dostati půjčené peníze nebo úroky, nenalézá vhodnějšího pro– středku, než pozvati malomocného, nebo vetchého, nemocného starce, a poslati ho do domu nebo ke dve– řím dlužníka. Ten ze strachu, aby snad žebrák v jeho domě nezemřel, milerád ke všemu svolí a vše zaplatí. Mého Fan-ti-ka nikdo nechce přijat. Vystavil jsem 149