DESET LET ZA ČÍNSKOU ZDÍ

kiangu do města Nan-kingu. Cestou jsme se zastavili u hrobu otce jednoho křesťana a všichni se společně pomodlili. Večer bylo požehnání a po večerní mod– litbě - když zářivé jižní slunce klesalo do žlutých vod Jang-tse-kiangu, vysílajíc poslední rudé zážehy, všichni se radostně vraceli domů. Pengtsch 1934. K UMÍRAJÍCÍM Ve zdejších krajích podniká misionář často daleké cesty k nemocným a umírajícím. Je to služba namá– havá, zvláště za zimních vánic a letních veder, ale zá– roveň útěchyplná a radostná, jsouť ty cesty po výtce ke spáse duší. Již celé století mají misionáři-lazaristé duchovní správu misií v zdejší provincii Kiangsi; naši duchovní předchůdci dobře vychovali křesťany v tom– to ohledu, takže v případě nemoci a nebezpečí zavčas volají kněze. Nemají toho skoro pověrčivého strachu před posledním pomazáním, jak tomu bývá někdy u evropských křesťanů. Nesčetněkrát jsem byl svěd­ kem, jak ta prostá důvěra i víra byla plně odměněna tím, že se nemocní i ze smrtelných chorob pozdravili. Máť svátost posledního pomazání dvojí účinek, smývá hříchy duše a ulehčuje tělu. Jedné něděle v červenci t. r. přišlo ke mně po mši svaté několik křesťanů, abych šel zaopatřovat cho– rého mladíka do sousední misie, kde misionář nebyl přítomen. Ze vzdálené osady Kaska přijeli na loďce dva rybáři a otec nemocného, aby mne tam dopravili, bylť jsem sám churav. Řeka byla rozvodněna. Po kal– ných vlnách rychle jsme sestupovali na loďce po proudu. Po půldruhé hodině plavby jsme zabočili do jezera s křišťálovými, v dálce hluboce modrými vo– dami. Slunce v nadhlavníku prudce pálilo, když jsme přistáli na opačném břehu. Cestou přes jezero jsme potkali jinou loďku, z níž k nám přestoupila starší venkovanka, teta nemocného. Nesl jsem Nejsv. Svá– tost v stříbrném pouzdře v hedvábné schránce, zavě­ šené na krku pod šatem. Vystoupivše z loďky, šli jsme mlčky ještě hodinu cesty, přes několik pohanských vsí do domu nemocného. Zdaleka nás spatřil bratr 44