DESET LET ZA ČÍNSKOU ZDÍ

není zločinem, útulek malomocných nesmí býti věze­ ním.« Jednoho dne byla přivedena do útulku v Gotemba mladá dívka ze vznešené rodiny v Tokio. Strýc, který ji přivedl, pravil: »Neodvážil jsem se jí říci příčinu, proč ji přivádím. Jest malomocná ... « Mladá dívka ztrnula, načež počala vzlykati; strýc odešel a misio– nář ji odvedl do světničky malomocných. První dny se bylo třeba obávati o její život. Úmysl sebevraždy byl v jejím tvrdém pohledu. Než laskavý misionář brzy cele získal nešťastnou duši, konejšil ji, dodával odvahy. Dívka měla dobrou výchovu a vzdělání, mlu– vila anglicky. Byla protestantkou. Počala se však u– čiti katolické nauce a stala se katoličkou. Když po roce P. Drouart nepozoroval na ní žádných stop ma– lomocenství, odeslal ji do Tokia k věhlasnému specia– listovi, který potvrdil, že dívka nikdy nebyla malo– mocnou. »Tedy se vraťte, milé dítě,« pravil jí po ná– vratu misionář, než ona na kolenou ho prosila, aby směla zůstati. »Ale nákaza?« Naléhal misionář. »Na– kazím-li se, děj se vůle Boží,« odvětila hrdinná dívka. Již po dvanáct let ošetřuje malomocné. Stálým sebe– záporem navykla si obvazovati ty odporné, hnisající rány, ale vždy stejně trpí nesmírným zápachem těch­ to ran a otravným dechem malomocných. Jakého hr– dinství jest schopna duše, Boha a bližního milující! Před svou smrtí psal P. Drouart Sestře Františce z řádu Sester Sionských v Tokio : Jaká radost! Jaká nevýslovná radost! Lékař mi nedává leč šest nebo osm dní života! Než před svou smrtí Vám chci naposled poděkovati za Vaši šle– chetnost, vzáénou laskavost a dobročinnost, proka– zovanou mým ubohým malomocným. Díky, tisíceré díky! Dovoluji si vám dáti poslední pokyn: buďte vždy a všude veselá, ať se stane cokoliv. Vždy mne bolel projev nejmenšího smutku a nedůvěry vůči Bohu. Vzdejme Bohu čest, která mu náleží, to jest oběť 152 Ctihodná matko!