DESET LET ZA ČÍNSKOU ZDÍ

nými zkušenostmi o lidech, kdybych nebyl potkal duše vznešené, které mne s lidstvem smířily .. . Než druhého dne se přihnal jeden můj přítel, s kte– rým jsem prodělal světovou válku a který nyní »dělá .politiku«, ne tu nejlepší a ten pravil: »Chybujete psaním takových polemických článků, v jistých kru– zích se na to velmi nelibě hledí!« Hleděl jsem naň udiven, co tím myslí. »Ano, těmi články o misioná– řích a misijních sestřičkách.« Vystavuje se »nebezpečí«, že rozhorlím ještě více svého přítele, dělám opětný projev! Třeba konati cesty Čínou, aby si kdo učinil pojem o počtu a prudkosti epidemií, které decimují každo– ročně toto lidské mraveniště . A v ohništích těchto ná– kaz žijí naši · misionáři a naše dobré sestry! Tyto se– stry se sklánějí nad nemocemi, před nimiž blednou i lékaři, umývají nejodpornější rány, dnem i nocí, bez oddechu, po dlouhá léta, při otravném, vražedném podnebí, bez jakékoli mzdy, čekajíce odměnu pouze od milého Pána Boha. Necituji žádného příkladu, ži– vot každého misionáře jest jich plný. Tyto vznešené bytosti jsou tak skromné, že se ví o jejich oběti, až již jest dokonána. Každý z nich jest Neznámým vo– jínem. Nej edná se o náboženství, o té věci nemluvím, stojím pouze na stanovisku lidskosti a mluvím jako Fran– couz. Francis de Croisset. Dodal bych k tomu jen, že zde v Číně jsou francouz– ští misionáři ze všech nejpočetnější ve všech odvět­ vích charitativní činnosti. Dvě vysoká katolická uči­ liště, mnoho škol a nemocnic jest jimi řízeno. Nepra– cují zde ve svých »koloniích«, ani za obchodními zá– jmy, které jsou hlavně v rukou Angličanů, Ameri– čanů a Japonců.- Před dvěma lety jsem četl cestopis jednoho české­ ho spisovatele, jenž »projel« Indií. O misionářích tam není vlídného slova. Již cestou na lodi se mu zdálo ovzduší na palubě až příliš »nedělní«, jelikož se tam několik misionářů modlilo breviář a misijní sestry růženec. Žádný dobročinný ústav v Indii nť:!navštívil, a je tam mimo to mnoho škol ,nemocnic, útulků malo- 70