DESET LET ZA ČÍNSKOU ZDÍ

hned ráno a vrátí se večer. Oběd- kousek chleba a nějaká vajíčka - mají v šátku a obědvají někde v ú– straní, na opuštěném pohřebišti. Snad jste viděli úbor těchto sester Vincentek. Modrý šat z hrubé látky, na hlavě loktuši, jako dvě křídla, kroj to francouzských venkovanek ze 17. století. Když naši pohané po prvé sestry uvidí, jsou jati strachem. Co jsou to za lidé? Ve své pověrčivosti schovávají děti! Sluha nebo křes­ ťanka sestry doprovázející je však upokojí aby se ne– báli, že jsou to Mu-mu (matky), které jdou jim za– darmo léčit jejich nemocné. Tomu zprvu nevěří. Jak? Zadarmo dávat léky? (Léky jsou v Cíně drahé, rovněž tak mastičkáři, jelikož lékařů na venkově není) . To jim dodá odvahy. Ze zákoutí, odkud skulinami se– stry pozorovaly, se odvažují na náves, některé ženy přinášejí nemocné děti. Sestra děti prohlíží, dává jim léky. Důvěra je získána. Kromě toho přinášejí sestry v košíku malé dárky, pestrobarevné čepečky, zástěr­ ky a botečky pro nemluvňata, které zhotovily za zim– ních večerů. Ženská chtivost nyní neodolá. Nedůvěra se změnila v jásavou radost. Tohoto psychologického momentu využije sestra, aby dala nesmrtelný lék u– mírajícím neviňátkám. Zkušené její oko snadno roze– zná ty tvářičky, které jsou již poznamenány přichá~ zející smrtí. Matkám, které též tuší osud hemocných dítek, řekne, že zchladí horečkou rozpálené čílko, na– močí kousek bavlny ve svěcené vodě a křtí je: »Ve jménu Otce, Syna i Ducha Svatého.« Tak i sestra Markéta odjela se sluhou Josefem na venkov ošetřovat nemocné. Ve velké vsi, kam po dvouhodinové jízdě dospěli, nastal shon, přinášeli ne– mocné a neduživé, sestra je ošetřovala a rozdávala potřebné léky. Pozdě odpoledne, když se již sestra chystala k odchodu, všichni se pojednou náhle rozu– tekli, schovávajíce se v domech, dveře za sebou spěš­ ně zavírajíce. Co se stalo? Do vsi přitáhla tlupa ozbro– jených vojáků. To značí pro vesničany rekvisici vozů, koní a nosičů, ne-li drancování a smrt odporujícím! Vojáci, spatřivše vozík a koně, hned se přihnali. Jo– sefa, jelikož odporoval, udeřil jeden pažbou ručnice do prsou, až zavrávoral; jiný ohrožoval revolverem sestru, žádaje od ní, aby jim dala koně, vůz i léky, 46