DESET LET ZA ČÍNSKOU ZDÍ

»dvojí zlo«, jak praví prorok. Rovněž mi nejednou tanul na mysli ten pramen na břeh.u Tichého oceánu, když jsem v strastech a utrpeních ·svého misijního ži– vota nacházel prameny útěchy a posily. Casto jsem si myslíval, »Že to dále již nejde«, ale ono to šlo a jde dosud, po tak dlouhých letech. Odkud vyvěraly ty prameny duševního osvěžení? Věříme v obcování sva– tých. Nepochybuji, že některá dobrá, byť skrytá a skromná duše tam někde na druhé polovici země­ koule, u nás v drahé domovině nebo na druhém břehu Tichého oceánu, který nás dělí od Ameriky, si občas na mne vzpomněla modlitbou, která co živý, osvěžu­ jící pramen mi skýtala duševní síly taril, kde toho bylo třeba, proudila tajuplnou dlouhou cestou, jako ten nikdy nevysychající pramen v Zo-pu ... Teprve na onom světě, »na pravdě Boží« poznáme zřídla a proudění těch nadpřirozených vod milosti. Božský Spasitel praví nejen k cizoložné Samaritánce, ale kaž– dému z nás: »Kdybys znala dar Boží a kdo je ten, jenž ti praví: Dej mi píti, ty bys ho poprosila a ·dal by ti vody živé. - Kdo se napije z vody, kterou já mu dám, nebude žízniti na věky; nýbrž voda, kterou já mu dám, stane se v něm pramenem vody vytrys– kující do života věčného. « (Jan IV., 10, 14.) Krásně to vyjadřují sloky naší písně, která mi utkvěla v duši od nejútlejšího mládí: »Ze všech věcí nic mít nechci, kÍ"om Tvé svaté milosti, jestli tu mám, již všecko mám ... v čase i na věčnosti. « Pengtsch 1934 prosinec. NA NOVÉM PůSOBIŠTI V prosinci bylo tomu právě rok, co jsem přijel sem do Pengtsch na Jang-tse-kiangu, svého nového půso­ biště. V Tzekiang, v rovině středního Kiangsi, poblíž hlavního měs'ta Nan-čang, jsem působil od r. 1926. Před tím působil tam švýcarskýVincencian, který byl zajat komunisty a nyní vůbec nevíme, je-li živ či mr– tev. Byl jsem hluboce dojat, že mi dopřáno kráčeti v šlépějích mučedníka. Dům a kaple misijní byly vy– pleněny a zpustošeny. Když pršelo, teklo skoro všude; 52