SBORNÍK 66 SVOČ 2016

nemá být pozitivní škoda, ale obecné posouzení účelnosti majetkových dispozic, které poškozený v důvěře v uzavření smlouvy učinil – tedy jakási jejich „hypotetická renta- bilita“. 66 6. Rozsah náhrady škody v judikatuře Nejvyššího soudu Konečně je vhodné se podívat na to, jak se s otázkou náhrady škody vypořádal Nejvyšší soud za účinnosti občanského zákoníku z roku 1964. Vrcholní soudní orgán v oblasti civilních sporů se problémem zabýval již ve svém průlomovém rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 1166/2004 67 . V předmětné věci šlo o neúspěšném jednání o smlouvě o úvěru. Žalobkyně následně po žalovaném uplatňovala škodu ve výši nákladů za po- skytnuté právní poradenství a odměny za zpracování úvěrové dokumentace, které na základě zájmu žalovaného o uzavření smlouvy o úvěru provedla. Nejvyšší soud se sice přiznáním náhrady škody v daném případě nezabýval, obecně nicméně uzavřel, že: „ potencionálním smluvním partnerům (zájemcům o uzavření smlouvy) zpravidla vznikají náklady, jejichž povaha a výše závisí na typu předpokládané smlouvy, s jejichž vynaložením musí počítat bez ohledu na to, zda zamýšlená smlouva bude nakonec uzavřena či nikoliv. Vynaložení těchto „obvyklých” provozních nákladů přitom za odškodnitelnou majetkovou újmu ve smyslu ustanovení § 420 obč. zák. považovat nelze. Oproti tomu v případě vy- naložení nákladů, které nelze považovat za – pro uzavření smlouvy konkrétního typu – běžné (obvyklé), a jejichž potřeba vyvstala v důsledku specifických požadavků druhé strany, nelze vyloučit možnost jejich posouzení jako škody podle výše odkazovaného ustanovení. “ Nejvyšší soud tedy v tomto svém rozhodnutí připustil náhradu negativní škody, pouze však ve výši odpovídající neobvyklým nákladům. Z náhrady jsou naproti tomu vylou- čeny náklady, které jsou pro uzavírání daného typu smlouvy běžné, neboť s těmi musí každý při kontraktaci počítat. To, co představuje „neobvyklé“ náklady, Nejvyšší soud vymezil v jiném ze svých rozhodnutí – sp. zn. 25 Cdo 45/2011 68 . V uvedeném sporu šlo o uzavření smlouvy o nájmu nebytových prostor za účelem provozování garáží. Případ je sice poněkud specifický, neboť v něm již smlouva uzavřena byla, její účinnost však byla vázána na vy- klizení prostor původním nájemcem, k čemuž nikdy nedošlo, a smlouva tak účinnosti nikdy nenabyla. Nejvyšší soud k odpovědnosti proto přistoupil jako ke culpa in contra- hendo (§ 415 ve spojení s § 420 OZ64). Žalovaný pronajímatel se dle skutkového sta- vu zavázal žalobkyni, že podá na stávajícího nájemce žalobu na vyklizení. To skutečně učinil, žalobu však vzal zpět a s původním nájemcem se domluvil na pokračování ná- jmu. Žalobkyně ale mezitím v důvodném očekávání začala plnit své povinnosti, které jí z neúčinné nájemní smlouvy plynuly, a uzavřela pojistnou smlouvu na nebytové prostory a smlouvu s provozovatelem přilehlých garáží. Následně se u soudu domáhala

66 Ibid., s. 327. 67 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 29 Odo 1166/2004. 68 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2012, sp. zn. 25 Cdo 45/2011.

206