SBORNÍK 66 SVOČ 2016

třeba zdůraznit, že značná část jeho „škody“ pouze pokryje výdaje, které již v očekávání v uzavření smlouvy vynaložil. Varianta 1 i Varianta 3 zakotvují určité limity pro náhradu škody, čímž v konkrét- ních případech vytvářejí strop, nad který by neměl při posuzování sporu jít. Z tohoto pohledu se jako „ekonomicky“ přijatelnější jeví varianta č. 3, neboť právě ona v pří- padě uzavírání pro poškozeného nevýhodné transakce nepřenáší tíži jeho neobratných rozhodnutí na škůdce. Obráceně však, pokud poškozený uzavírá pro něj výhodnou smlouvu, je třeba v případě ztroskotání kontraktačního procesu toto zohlednit ve výši hrazené škody – a to způsobem, že v takovém případě bude poškozený v lepší výchozí pozici, než když uzavírá smlouvu nevýhodnou nebo „běžnou“. To právě varianta č. 3 ve srovnání s variantou č. 1 umožňuje, neboť v takovém případě je pro poškozené příznivější. Hospodářské hledisko pochopitelně není jediným kritériem, které by se mělo při úvahách o rozsahu náhrady škody prosadit. Může být nicméně hlediskem, které vedle právně-teoretického přístupu umožní v obecné rovině vybrat řešení, které je právně spravedlivé a zároveň socio-ekonomicky přijatelné. Je proto dle mého názoru nasnadě uzavřít, že jako nejvhodnější se celkově ukazuje varianta 3, tedy preferování náhrady negativní škody, přičemž však poškozený nemůže být postaven do lepší situace, než ve které by byl, kdyby k uzavření smlouvy nakonec došlo. Toto řešení lze totiž opřít o relativně neprůstřelnou argumentaci (princip smluvní volnosti, zákaz kontraktační povinnosti, vlastní hospodářské riziko). Řešení je však vstřícné i praxi, když „trestá“ osoby, jež plýtvají svými ekonomickými zdroji, neboť neumožňuje náhradu škody v rozsahu, který odpovídá jejich nešikovným spekulacím, a naopak „odměňuje“ ty, které se ve svých smluvních závazcích snaží maximalizovat svůj zisk. Jak bylo konečně uvedeno výše, umožňuje však tato varianta i pružně reagovat na konkrétní okolnosti případu, když ve výjimečných situacích připouští plnou kompenzaci (náhrada škody bez omezení v případě zásahu do absolutních práv poškozeného, při úmyslném jedná- ní protistrany nebo v případě, kdy náklady byly vynaloženy na základě jejího podnětu) nebo zohledňuje i jiná, neekonomická kritéria, která stranu k uzavření smlouvy vedly. 7.7 Možný přístup Nejvyššího soudu Nyní zbývá již jen zhodnotit analýzu nové právní úpravy na podkladě stávající judi- katury Nejvyššího soudu, neboť v konečném důsledku to bude právě on, který se bude muset s její interpretací vypořádat. Nejvyšší soud jako základní kritérium při určování hraditelné škody vychází z kri- téria příčinné souvislosti. Ze stávající judikatury 84 přitom plyne, že přiznává náhradu toliko neobvyklým nákladům, které strana při kontraktaci vynaložila v důsledku speci- fických požadavků druhé strany .

84 Srov. kapitolu 7,

213