SBORNÍK 66 SVOČ 2016

Byť je jeho postoj podrobován kritice, 85 je pravděpodobné, že Nejvyšší soud i v nové právní úpravě setrvá na svém stanovisku, že hradit se budou toliko náklady zvláštní. Ač považuji pohled Nejvyššího soudu vycházející zřejmě z myšlenky hospodářského rizika, za legitimní, s kritikou se částečně ztotožňuji. Specifické náklady ve smyslu ná- kladů vynaložených na popud požadavků druhé strany, by měly být s jistotou hrazeny bez dalšího (jedná se konečně i o jednu z výjimek, které nepodléhají omezení výší pozitivní škody, jak je definoval Welser 86 ). Za neobvyklé je však dle mého názoru nutné považovat i jiné další náklady, které strana vynaložila od okamžiku, kdy v ní byla vzbu- zena důvěra, že k uzavření smlouvy dojde. Důležité v tomto ohledu totiž není ani tak hledisko jejich „obvyklosti“, jako právě otázka příčinné souvislosti 87 . Jde-li o náhradu negativní škody, je třeba příčinnou souvislost s útratou nákladů hledat ve skutečnosti, že došlo k vytvoření důvodného očekávání uzavření kontraktu. Veškeré výdaje vyna- ložené po vytvoření této důvěry by tudíž hrazeny být měly. To případně Nejvyššímu soudu nebrání, aby za pomoci § 2918 OZ korigoval rozsah náhrady škody v rozsahu vynaložených nákladů poškozeným, pokud mu část z nich lze přičítat. 88 Dále je třeba se ptát, zda Nejvyšší soud v určitých situacích umožní i úhradu nega- tivní škody odpovídající ztrátě z neuzavření jiného obchodu. Ani jedna z interpretací uvedená výše tomu nebrání. Domnívám se, že k posouzení této otázky bude třeba zjišťovat okolnosti konkrétního případu. Pokud pak neuzavření jiného (obdobného) obchodu bude in concreto v příčinné souvislosti s vytvořením stavu důvěry, je dle mého názoru vhodné, aby Nejvyšší soud odpovědnost za tuto škodu dovodil. Pokud tak například strany vyjednávají o nájemní smlouvě od určitého data, nakonec však po- tenciální nájemce na poslední chvíli z kontraktu vycouvá, měla by podle mého názoru poškozená strana mít možnost nárokovat ušlý zisk z nájmu v rozsahu, který odpovídá měsíčnímu nájemnému v dané lokalitě vynásobenému počtem měsíců, po který se jí nepodařilo ode dne určeného v uzavíraném kontraktu nového nájemce oslovit. 89 Závěr Poznatky, k nimž jsem v předkládané práci dospěla, lze shrnout do několika vět. Rozsah odpovědnosti při ukončení vyjednávání o smlouvě, jak jej vymezuje § 1729 odst. 2 OZ, rozhodně není jednoznačný a zejména otázka jeho limitace je mimořád- ně sporná. Zákonodárcův úmysl není z textu ustanovení, které je z komparativního pohledu přinejmenším netradiční, zřejmý. Jak ukázaly předchozí řádky, vybízí znění pravidla ke třem možným způsobům výkladu, přičemž každý z nich vede k odlišnému dopadu na praxi. Vycházíme-li nicméně ze smyslu předsmluvní odpovědnosti vyme- 85 HULMÁK, op.cit., s. 58. 86 Viz kapitolu 6. 87 HULMÁK, op.cit., s. 55. 88 Viz kapitolu 3 a rozhodnutí OGH ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 10 Ob 10/05a či též ŠVESTKA, Komentář – Svazek V, op.cit., s. 26-27. 89 Tamtéž, s. 26.

214