SBORNÍK 66 SVOČ 2016

V doktríně se relativně ustálilo rozdělování závazků na tzv. C2C, B2C a B2B kontrakty, 33 přičemž obchodněprávní (B2B) je takový vztah, v němž se na obou stranách vyskytnou subjekty vystupující jako podnikatelé. 34 Určení, kdo je podni- katelem, je již záležitostí konkrétního právního řádu, zásadně jím však vždy bývají především osoby, které do vzájemného vztahu vstupují z důvodu profesionálního provozování vlastní hospodářské činnosti za účelem dosažení zisku. 35 Zatímco spo- třebitel se ve svém rozhodování obvykle řídí více „svým srdcem“, podnikatel zpravidla zůstává racionálním a chladným (ačkoliv ani on se emocím přirozeně neubrání) – jako smluvního partnera si volí toho, kdo nejlépe splňuje všechny jeho požadavky a zejména se mu jeví jako důvěryhodný. Obchodní závazky jsou totiž obyčejně mnohem většího rozsahu a na dlouhodobější bázi. 36 Z právě řečeného lze vyvodit nejméně dva významné důsledky pro právní regulaci. První spočívá v povaze stran obchodního vztahu jako profesionálů, kteří konají hospodářsky a celospolečensky významnou činnost projevující se zejména v tvorbě pracovních míst a finančních prostředcích pro státní rozpočet. Z toho důvodu je le- gitimní vyžadovat, aby se ve své činnosti nechovali nezodpovědně, a očekávat, že se v oboru dobře orientují, tudíž jim není potřeba přiznávat vysokou úroveň ochrany. Uvedené vyjadřuje právní zásada profesionality v obchodních vztazích. 37 Druhý důsledek, u něhož se zastavím o něco déle, je dán povahou obchodního vztahu samého. Všechny obchodní transakce v sobě imanentně obsahují – někdy větší a někdy menší – prvek důvěry. 38 Smluvní strana musí důvěřovat druhé minimálně v tom, že mluví pravdu a že svůj slib dodrží. 39 Obchodování sice je poháněno při- rozenou touhou soutěžit a být úspěšný, 40 ovšem i jeho podstatou je vztah člověka k člověku se základem právě v hodnotách slušnosti. I prosazování vlastních zájmů si tak žádá jejich poměřování se zájmy ostatních s res- pektem k nim a ochotu ke kompromisu hledáním indiferentního bodu, v němž jedna strana ještě má o obchod zájem a druhá ho neztrácí. 41 Základem obchodování jako 33 Někteří autoři však již dnes toto striktní rozdělování považují za přežité, zejména z důvodu pronikání stále většího počtu dříve typicky spotřebitelských prvků (zejm. ochrana slabší strany) i do vztahů B2B. Srov. DANT, R. P. a J. R. BROWN. Bridging the B2C and B2B Research Divide: The Domain of Retailing Literature [online]. Journal of Retailing, no. 4, 2008 [cit. 5. 3. 2016]. Dostupné z: http://bit. ly/1UoEPnJ 34 BEJČEK, J. Obchodní smlouvy: závazky v podnikání . Praha: C.H. Beck, 2015, s. 5. 35 De lega lata určuje status podnikatele ustanovení § 420 a § 421 občanského zákoníku. 36 Na obchodní závazek jednoho subjektu jsou především často navázány další závazky s jinými subjekty. 37 Ustanovení § 5 a § 2912/2 občanského zákoníku. 38 HAJN, P. a J. BEJČEK. Jak uzavírat obchodní smlouvy . Praha: Linde, 2003, s. 37. 39 I v případě tak banální transakce (v tomto případě však B2C) jako je nákup novin na novinovém stánku, projevuje kupující minimální míru důvěry v prodejce tím, že se vůbec obtěžoval u jeho stánku zastavit. K tomu dále srov. FRANKEL, T. Trust, Honesty and Ethics in Business [online]. Finance & Bien Commun, no. 2, 2008 [cit. 5. 3. 2016]. Dostupné z: http://bit.ly/1WoShXZ 40 K tomu srov. HAJN, P. Soutěžní chování a právo proti nekalé soutěži . Brno: Masarykova univerzita, 2000. 41 BEJČEK, op. cit., s. 89.

225