SBORNÍK 66 SVOČ 2016

sahování spravedlnosti. Toho lze docílit jen pohledem na danou situaci šířeji v jejích skutečných lidských důsledcích. Lze s potěšením konstatovat, že se toto zmíněné potvrdilo na konkrétních případech i v obchodněprávních vztazích. Na základě závažného rozporu se slušností (v objek- tivním smyslu), resp. jednou z jejích forem, byla soudy takovým jednáním odepřena právní ochrana či bylo přímo prohlášeno za absolutně neplatné od počátku. Dělo se tak převážně v situacích, které je možné označit jako zneužití práva, tedy v případě ta- kového výkonu práva, který sice formálně naplňuje znaky určitého právního institutu, ve skutečnosti však oprávněnému slouží k šikaně a poškození povinného 155 . Z dalších specifických obchodněprávních projevů slušnosti jsem vybral zásadu dobrých mravů soutěže a právní instituty předsmluvní odpovědnosti a korporační loajality. Všechny z nich společně přispívají ke stejnému cíli, přestože tak každý z nich činí orientací na jiné vztahy a odlišným způsobem. Tímto cílem je samozřejmě slušnost, která tedy nepochybně je de lege lata právně relevantní i v obchodněprávních vztazích, jinak tomu ani býti nemůže. De lege ferenda se ovšem domnívám, že by její role měla být ještě podstatnější. V současné praxi soudů slouží relativně významně (byť s některými přetrvávajícími formalismy) jako korektiv nabytých práv ve formě ekvitních zásad. Zde lze kriticky polemizovat, nakolik je v současnosti opravdu užitečné a nutné v obchodních vztazích aplikovat současně jak dobré mravy, tak i poctivý obchodní styk. Méně je mnohdy více. Domnívám se, že současná plejáda různých neurčitých pojmů způsobuje spíše zbytečné zmatky a v důsledku zužuje jejich aplikační rozsah. Je mi blízké pojetí J. Hurdíka, který vidí východisko v jedné velké ekvitní zásadě 156 , pro obchodní vztahy přirozeně modifikované. Nedostatečně je dle mého názoru vyzdvihován význam ekvity (slušnosti) jakožto cílové hodnoty právní regulace. Ekvitní zásady značí rovněž i povinnost soudce roz- hodovat v souladu s nimi – měly by tedy sloužit i jako nástroj výkladu objektivního práva. 157 Jako neudržitelná a absurdní se jeví myšlenka, aby s nimi výklad právních norem nemusel být svými důsledky v souladu. 158 Jejich role také spočívá v prostředku dovození povinností slušnosti výslovně nevyplývajících ze zákona či smlouvy. 155 SLÁDKOVÁ, V. Zásada poctivého obchodního styku v rozhodovací praxi našich a zahraničních soudů [online]. Diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita. Právnická fakulta, 2013 [cit. 5. 3. 2016]. Dostupné z: https://is.muni.cz/th/322212/pravf_m/ 156 HURDÍK, J. Rozumnost jako standard a jako ekvitní zásada soukromého práva [online]. Všehrd – časopis českých právníků, 10. května 2014 [cit. 6. 3. 2016]. Dostupné z: http://bit.ly/21s96lU 157 A to navzdory tvrzení Nejvyššího soudu: „ustanovení § 265 obch. zák. neurčuje zásady poctivého obchodní- ho styku jako nástroj pro výklad objektivního práva (právních norem), nýbrž jako korektiv umožňující soudu poměřovat soulad výkonu subjektivního práva (oprávnění) s obecně respektovanými pravidly chování mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti (na trhu).“ Srov. rozsudek NS ČR, sp. zn. 32 Cdo 3911/2010. 158 Nejvyšší soud se v jednom ze svých rozhodnutí ostatně sám neomezil na pouhou korektivní funkci zása- dy poctivého obchodního styku. „Je třeba vycházet z toho, že zásadám poctivého obchodního styku odpoví- dá, aby vypořádání mezi společníky bylo poctivé v tom smyslu, aby hodnota vypořádacího podílu společníka,

242