SBORNÍK 66 SVOČ 2016

re “ („nikdo není povinen sám sebe obviňovat“), nicméně sám soud ve své rozhodovací praxi musí vycházet z principu proporcionality mezi jednotlivými hodnotami a právy chráněnými ústavním pořádkem. Ani uvedenou zásadu tak nelze aplikovat bezmezně. Senát Ústavního soudu dále konstatoval: „Pokud by totiž konání rekognice záviselo zcela na vůli obviněných, došlo by k nepoměrnému ztížení vyšetřování trestných činů a v důsledku toho k ochromení orgánů činných v trestním řízení při zjišťování objek- tivní pravdy. Rekognice je úkonem, při němž je obviněný nucen toliko pasivně strpět poznávací proceduru. Pouhé strpění rekognice nelze označit za donucování k sebeob- viňování či k sebeusvědčování. Poznávaná osoba (včetně obviněného) je povinna strpět provedení rekognice a může být přípustnými prostředky donucována k účasti na re- kognici. V projednávaném případě policejní orgán neměl povinnost stěžovatele poučit o právu účast na rekognici odmítnout…“ 7 Obviněný jakožto poznávaná osoba je tak povinen se rekognici pasivně podrobit. Nesmí být však nucen k aktivnímu jednání, tedy například k hlasovému projevu či pohybové a jiné aktivitě. 3. Rekognice osob a její fáze Rekognice zásadně probíhá ve dvou fázích. První fáze sestává z výslechu poznávající osoby, ve fázi druhé dochází k samotnému znovupoznání. V některých případech lze hovořit dále o třetí fázi rekognice, kterou je dodatečný výslech po znovupoznání. V rámci výslechu, který musí vždy předcházet procesu poznávání, je ztotožňující osoba vyslechnuta o okolnostech, za nichž osobu vnímala, a o znacích nebo zvlášt- nostech, podle nichž by bylo možno osobu poznat. Poznávající osoba by měla stručně uvést, za jakých podmínek poznávanou osobu vnímala (např. za tmy, v mlze, ve sta- vu podnapilosti), a konkretizovat způsob takového vnímání (např. zrakem, sluchem). Dále by měla zmínit, při jaké příležitosti či v jaké situaci se s poznávanou osobou setkala a po jakou dobu ji vnímala. Nezbytnou součást tvoří i co možná nejpodrobnější popis poznávané osoby, v rámci kterého mají být zmíněny specifické rysy, znaky a zvláštnos- ti osoby. Právě zmínka o specifických znameních na těle poznávané osoby (např. jizva na čele či mateřské znamínko) patří mezi významné ukazatele. Takové znaky, v krimina- listice označované jako markanty, mohou výrazně zvýšit vypovídající hodnotu následně provedeného znovupoznání. Výslech osoby musí být prováděn v souladu s příslušnými obecnými ustanoveními o výsleších osob v daném procesním postavení. 8 Po provedení výslechu mohou orgány činné v trestním řízení přistoupit k druhé fázi, jejímž obsahem je samotné ztotožňování poznávané osoby dříve vyslechnutou oso- bou poznávající. 9 Ztotožňovaná osoba se vždy osobě ztotožňující ukáže současně mezi 7 Viz poznámka č. 6 8 Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7.vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1548 9 Zde je třeba poznamenat, že ačkoliv pojmem „rekognice“ v širším slova smyslu rozumím procesní úkon vždy minimálně o dvou fázích, pak pojmem „rekognice“ v užším slova smyslu mám na mysli právě a pouze fázi druhou, ve které dochází přímo ke ztotožňování poznávané osoby mezi osobami přivzatými. Častěji v litera- tuře dochází k užití pojmu „rekognice“ v užším slova smyslu.

356