SBORNÍK 66 SVOČ 2016

5. Rekognice jako neopakovatelný úkon? Vztah rekognice in natura a rekognice podle fotografií Znovupoznání probíhá na základě paměťové stopy utvořené v souvislosti s trestnou činností. Při opakování rekognice hrozí sugestivní ovlivnění poznávající osoby pamě- ťovou stopou z prvně provedené rekognice. To je navíc umocněno přivzetím zpravidla odlišných figurantů k rekognici opakované. Pro poznávajícího tak není těžké určit, která osoba z ukázaných mu byla představena již minule, a která tedy evidentně je oso- bou poznávanou. Rekognice je tak v zásadě neopakovatelným úkonem trestního řízení ve smyslu § 160 odst. 4 TŘ. 14 Její neopakovatelnost lze dovodit též z četné judikatury. 15 Ustanovení § 104b odst. 4 TŘ upravující rekognici na základě fotografií však výslov- ně počítá s opakováním rekognice, když v poslední větě uvádí: „Tento postup nesmí bezprostředně předcházet rekognici ukázáním osoby.“ Uvedená věta je zároveň jedinou podmínkou stanovenou TŘ pro provádění rekognice in natura po již uskutečněné rekognici na základě fotografií. K takovému opakování by mělo dojít vždy, když je to možné, a to už z důvodu subsidiární povahy rekognice podle fotografií. 16 U opakované rekognice je však nutno přihlédnout z hlediska důkazní síly výsledku rekognice in na- tura k faktu, že poznávaný spatřil již ztotožňovanou osobu na fotografii. 17 V případě, kdy je chybně provedena rekognice na základě fotografií a jejím výsled- kem je tak procesně absolutně neúčinný důkaz, je možno tento závažný procesní nedo- statek překlenout právě provedením rekognice osob in natura. V hlavním líčení nelze provést rekognici k identifikaci obviněného podle fotografií, je-li tento fyzicky příto- men, což jednoznačně dokládá subsidiaritu rekognice na základě fotografií ve vztahu k rekognici osob in natura. 18 Dovolil bych si formulovat pár sporných otázek a zároveň poskytnout mé stručné odpovědi: 1. Je možné v rámci jedné rekognice požádat poznávajícího o opětovné označení osoby při změně pořadí ukazovaných osob? V praxi je k tomuto velmi často přistupováno, a to za účelem zvýšení relevance zís- kaného důkazu. Domnívám se, že takový postup má význam pouze v případech, kdy osoba poznávající při určení jedné z ukazovaných osob uvede, že si není jistá. V opač- ném případě opakování rekognice může poznávajícího vést k domněnce, že orgán činný v trestním řízení není spokojen s jeho prvotním určením, a tak mu dává ještě jednu „šanci“. V následné rekognici tak dojde záměrně ve stresu k označení osoby jiné. K opětovnému poznávání v rámci téhož úkonu by mělo být přistupováno pouze a vý- lučně v případech, kdy poznávající osoba při prvním poznávání jednoznačně neurčí 14 Viz např. Císařová, D. a kol.: Trestní právo procesní. 3. vydání. Praha: Linde, 2004, s. 358 15 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 20.06.1989, sp.zn. 5 Tz 8/1989, též pod R 54/1990 tr. 16 Opačný postup je vyloučen, což logicky plyne už z důvodu vyšší věrohodnosti výsledků rekognice osob in natura. 17 Rozsudek Vrchního soudu v Praze z 22.05.2003, sp.zn. 2 To 72/2003, též pod SR 9/2003 18 Usnesení Vrchního soudu v Olomouci z 29.10.2009, sp.zn. 6 To 12/2009, též pod R 43/2010 tr.

361