SBORNÍK 66 SVOČ 2016

a orgány územní samosprávy nebo ústavními orgány navzájem 12 a postupuje dle zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Jelikož je postup při jejich řešení upraven různými procesními předpisy, označují se též jako „spory o příslušnost“ nebo „spory o pravomoc“. Výraz kompetenční spor explicitně uvádí pouze § 97 SŘS v rámci řízení o kompetenčních žalobách a § 1 odst. 1 RoKomSp. Ačkoli se objevují názory, 13 které zvolenou terminologii hodnotí negativně, neboť výraz kompetence (stejně jako kompetenční spor) je příliš univerzální, nejasný, pro naši právní kulturu netradiční, a proto i legislativně nevhodný, má své opodstatně- ní. Je pravdou, že v procesních předpisech jsou užívány tradičně termíny příslušnost a pravomoc, jejichž použití se odlišuje zejména v oblasti procesu soudního a správního, nicméně nejednotná terminologie vystupuje do popření právě v momentu, kdy dojde ke střetu orgánů aplikujících právo. Zejména v případě zák. č. 131/2002 Sb. o rozho- dování některých kompetenčních sporů, považuji tento výraz za přiléhavý. Dle mého názoru je výraz kompetenční spor vhodnou alternativou, jelikož se jedná o pojem ši- roký bez ostrých kontur, pod který je možné zahrnout konflikty různých orgánů bez ohledu na jejich povahu, a překonat tak rozdílnou terminologii jednotlivých předpisů. S ohledem na téma práce je následující část zaměřena na spory dle RoKomSp. 4. Kompetenční spory dle zák. č. 131/2002 Sb. Zákonem o rozhodování některých kompetenčních sporů byl v roce 2003 v rámci reformy správního soudnictví zřízen zvláštní senát, který plní funkci speciálního or- gánu soudního typu. Ačkoli je tvořen třemi soudci Nejvyššího soudu a třemi soudci Nejvyššího správního soudu, kteří jsou jmenováni předsedy uvedených soudů, není součástí žádného z těchto soudů. Funkční období zvláštního senátu je tříleté a svou činnost vykonává v sídle Nejvyššího správního soudu. Předmětem jeho činnosti je rozhodování kladných a záporných kompetenčních spo- rů, jejichž stranou musí být vždy soud. Pozitivním sporem se rozumí situace, kdy si „jedna strana osobuje pravomoc vydat rozhodnutí v totožné věci individuálně určených účastníků, o níž bylo druhou stranou vydáno pravomocné rozhodnutí“. Potřeba řešit tento spor vyplývá z požadavku, aby orgány nepřekračovaly svou pravomoc. V praxi však převažují záporné kompetenční spory, které spočívají naopak v tom, že strany popírají svou pravomoc rozhodnout v téže 14 věci individuálně určených účastníků. V takovém

12 Alespoň jedním z účastníků sporu, který bude oprávněn řešit Ústavní soud, musí být Parlament ČR, prezident, vláda, Ústavní soud, Nejvyšší soud, Nejvyšší správní soud, ČNB či NKÚ. Viz k tomu KLÍMA, Karel. Ústavní právo . 4. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2010, s. 737. 13 Tamtéž, s. 735. 14 „ Za totožné věci se považují takové věci, kde je dána totožnost předmětu řízení a totožnost účastníků řízení.“ Viz usnesení zvláštního senátu ze dne 11. května, sp. zn. Konf 21/2008.

443