ZAJIŠŤOVÁNÍ V TRESTNÍM ŘÍZENÍ 2024

Domnívám se, že v případě, kdy by předseda komory výslovně orgánu sdělil nesouhlas se zadržením, lze opět teleologickým výkladem dovodit povinnost příslušného orgánu zadrženého poslance či senátora propustit ihned, nikoliv až po uplynutí již zmíněných 24 hodinách, opět například s přihlédnutím k nadcházejícímu hlasování komory. Ze všeho výše uvedeného plyne, že imunita je výraznou překážkou pro uplatnění zajišťování majetku ve vlastnictví nebo držení poslanců či senátorů, jelikož právě i pro tyto úkony je nutno vyčkat na rozhodnutí o vydání k trestnímu stíhání příslušnou komorou. To v praxi může znamenat značné ztížení zajišťování důkazních prostředků, případně i výnosů z trestné činnosti. Orgány činné v trestním řízení tak musí své kroky plánovat s ještě větší obezřetností, než je tomu v případě osob bez imunity. Na závěr si dovolím podotknout, že k zadržení poslance či senátora ve smyslu čl. 27 odst. 5 Ústavy došlo v historii pouze jednou, a to v případě tehdejšího hejtmana a po slance zvoleného za ČSSD Davida Ratha, ke kterému došlo v pondělí 14. května 2012. Tehdejší předsedkyně Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Miroslava Němcová žádost o souhlas se zadržením obdržela ještě ten samý den ve 23 hodin večer. Souhlas s odevzdáním zadrženého poslance k soudu dala podle dostupných zdrojů v dopoledních hodinách následujícího dne. Jak je veřejně známo, David Rath byl za držen, když vycházel z domu později také odsouzených manželů Kottových s krabicí od vína, ve které se nacházelo sedm milionů korun v hotovosti. 14.3.2 Zajišťování majetku diplomatů Je nepochybné, že diplomatické styky tvoří základ možného fungování mezinárod ních společenství, jakož i možné vzájemné koexistence států vedle sebe 9 . I přesto, že diplomacie jako taková je něco, co se ve společnosti vyskytuje snad stejně dlouho, jako lidstvo samo, její význam se nezmenšuje, je tomu přesně naopak. Bylo proto nezbytné, aby státy nalezly formu vzájemné komunikace, spolupráce a obecně mezinárodního fungování. Jedním z nástrojů se bezpochyby stala Vídeňská úmluva o diplomatic kých stycích, podepsána dne 18. dubna 1961 ve Vídni (dále „Vídeňská úmluva“ nebo „Úmluva“). Česká republika úmluvu ratifikovala po legislativním procesu prostřed nictvím podpisu prezidenta 27. března 1964. Česká ratifikační listina byla o zhruba dva měsíce později uložena u generálního tajemníka Organizace spojených národů do depozitáře úmluvy a součástí českého právního řádu se pak stala vyhláškou ministra zahraničních věcí č. 157/1964 Sb., o Vídeňské úmluvě o diplomatických stycích. Tato Úmluva upravuje (mimo jiné) i imunitu diplomatů a dalších osob účastnících se na misích, a také ochranu jejich majetku. Ta je ve srovnání s imunitou českých záko nodárců výrazně širší. Kromě diplomatů samotných (a jejich již zmíněného majetku) jsou totiž kryti částečně například jejich rodinní příslušníci, pokud se s nimi nachází ve státu, do kterého jsou svým „domovským“ státem vysláni.

9 „Vedle sebe“ není myšleno jako koexistence států přímo sousedících, nýbrž států v rámci celosvětových vztahů.

173