ZAJIŠŤOVÁNÍ V TRESTNÍM ŘÍZENÍ 2024

Cestou, která je bezesporu nejrychlejší, ovšem vyžaduje nutnou spolupráci osob, kterých se týká, je spolupráce samotných diplomatů. Pokud bychom jako příklad zvo lili již uvedenou diplomatickou zásilku, mohla by hostitelská země požádat, aby byla dobrovolně otevřena, samozřejmě před zástupci obou států. Obdobně to může platit pro vydání věcí, které mají diplomaté při sobě. Cesta o něco obtížnější, nicméně jistě přijatelná pro udržení adekvátních vztahů mezi zeměmi, je situace, kdy se vysílající stát výslovně zřekne vynětí svých diplomatů (nebo některých z nich) z jurisdikce hostitelského státu. S odkazem na skutečnost, že se nemá jednat o ochranu konkrétních osob, ale jejich práce a cílů, mohlo by se zdát, že ani z pohledu vysílajícího státu by nemělo jít o krok, který by mohl být problematický. Bohužel, opak může být pravdou, kdy vysílající státy kromě legitimních diplomatic kých cílů využívají diplomatické krytí pro své zástupce zároveň i k plnění úkolů, které jsou v rozporu se zájmem na zachování dobrých mezistátních vztahů (vzpomeňme na vyhoštění ruských diplomatů, kteří byli identifikováni jako členové ruských tajných služeb), byť je to stav nežádoucí. Na závěr ještě zmíním možnost, která sice s největší pravděpodobností nepove de k možnému zajištění majetku nebo potrestání osob, nicméně hostitelskému stá tu poskytuje alespoň určitou formu možného konání proti osobám, proti kterým by za normálních okolností jinak bylo postupováno v rámci mezí trestního práva. Jedná se o stav, kdy je diplomat označen hostitelským státem jako tzv. osoba non grata . Takovou osobu by měl vysílající stát buďto odvolat anebo ukončit její členství na misi a v pří padě, že tak neučiní, může hostitelský stát odmítnout takovou osobu nadále uznávat jako člena mise. 16 14.4 Adekvátnost současného rozsahu imunity a její možné změny de lege ferenda Tématu imunity českých zákonodárců se věnuji dlouhodobě, z čehož plyne i můj dlouhodobý názor na její rozsah. V rámci debat o její podobě bych se zařadil mezi za stánce co nejširšího pojetí tohoto institutu. I přes všechny uvedené skutečnosti, které se na první pohled mohou zdát jako neúměrná ochrana jednotlivců odporující ústavní zásadě rovnosti se domnívám, že je to u obou popsaných skupin poživatelů žádoucí a potřebné, jelikož veřejný zájem jak na nerušeném výkonu mandátu zákonodárců, tak na fungujících mezinárodních vztazích je v tomto případě dominantní. Na druhou stranu musím konstatovat, že v případě diplomatů bych se přeci jen klonil k omezení jejich imunity, což by ovšem vyžadovalo jen málo představitelnou změnu Vídeňské úmluvy. Ta sice sama o sobě neobsahuje ustanovení, které by mys lelo na její případnou změnu, v tomto případě by se však pravděpodobně vycházelo z Vídeňské úmluvy o smluvním právu z roku 1969. Ta ve části IV upravuje postup změny a úpravy mezinárodních smluv. V případě, že by jednotlivé smluvní strany byly

16 Čl. 9 Úmluvy.

176