DŮKAZNÍ PROSTŘEDKY A JEJICH PŘÍPUSTNOST ZEJMÉNA SE ZAMĚŘENÍM NA KAMEROVÉ SLEDOVÁNÍ / Jakub Morávek (ed.)

na ochranu jeho osobních údajů skrze test proporcionality tak, jak ho aplikuje Ústavní soud České republiky. Z toho lze dovodit, že oproti britským soudům nelze u české- ho správního soudu primárně nalézt onu nevoli pouštět se do ochrany lidských práv přímo skrze aplikaci základních práv a svobod. I když v poslední době lze spatřovat v judikatuře Nejvyššího správního soudu některé tendence k navázání judikaturního dialogu s Evropským soudem pro lidská práva, v němž Nejvyšší správní soud naráží na střet suverenity českého zákonodárce s evropskou lidskoprávní doktrínou. 69 Obecně je dlouhodobá rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu ori- entována proevropsky a pro-lidskoprávně, porovnáme-li to se snahou britských soudů chránit si své kompetence a svrchovanost britského parlamentu. Porozumění tomuto spíše historickému a sociopolitickému faktoru, který (jak je vidět například na vývoji situace spojené s brexitem) může v čase podléhat značným posunům, je primárním kro- kem při jakýchkoliv snahách o interpretaci § 316 zákoníku práce. Předmětem tohoto článku však není detailně se zabývat judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Vedle jednoznačného příklonu k testu proporcionality Nejvyšší správní soud peč- livě hodnotil praktické a zcela partikulární otázky funkčnosti kamerového systému v kontextu situace zaměstnavatele. Zvážil do jaké míry skutečně, nikoliv jen hypo- teticky, kamerový systém zamezuje vzniku nežádoucích událostí, jaká je role kame- rových záznamů ve vztahu k procesním právům v případě sporů, a do jaké míry má kamerový systém vliv na prevenci. Zvážil možné negativní důsledky neustálého nahrá- vání. Uvážil, jaké jsou méně invazivní alternativy kontroly těchto aspektů, zda byly vy- zkoušeny a jak v konkrétním případě zaměstnavatele fungovaly. Mimoto však Nejvyšší správní sodu vzal v potaz i to, jaké důsledky by mělo jeho rozhodnutí obecně na všech- ny činnosti obdobné povahy. Resp. ve smyslu § 316 zákoníku práce by „ zvláštní pova- ha činnosti “ „ musela být přiznána jakékoliv automobilové přepravě, neboť jakýkoliv řidič může porušením povinností účastníka silničního provozu způsobit jak škodu na zdraví, tak i na majetku i třetích osob, a to značného rozsahu“ 70 . Nejvyšší správní soud zdůraznil, že situace by byla jiná, pokud by bylo prokázáno že řidiči autobusů neoprávněné po- užívají mobilní telefon při řízení opakovaně (např. skrze stížnosti cestujících) nebo by řidiči byly za toto jednání opakovaně pokutováni. Bez toho však „ nelze vycházet z toho, že by se jednalo o jev, který by bylo možné zejména u profesionálních řidičů automaticky předpokládat a spatřovat v něm bez dalšího zvýšené riziko .“ 71 Soud dále zdůraznil, že stej- ného účinku by bylo možno dosáhnout prostřednictvím kontrolora, jehož činnost by do soukromí zaměstnanců nezasahovala takovým způsobem. Toto opatření by nebylo „nepřiměřeně nákladné a neefektivní“ 72 . Kromě toho, skrze jaké instituty Nejvyšší správní soud oprávněnost takových opat- ření posuzoval (test proporcionality), je nutné si ve smyslu shora nastíněného právního 69 Např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2019, čj. 2 As 199/2018 – 37, www.nssoud.cz 70 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2017, čj. 10 As 245/2016 – 41.

71 Ibid. 72 Ibid.

54