DŮKAZNÍ PROSTŘEDKY A JEJICH PŘÍPUSTNOST ZEJMÉNA SE ZAMĚŘENÍM NA KAMEROVÉ SLEDOVÁNÍ / Jakub Morávek (ed.)

Zdůrazňuje tak, že v případě kolize základních práv a svobod je nutné postupovat podle testu proporcionality. Nejvyšší soud následoval názor Ústavního soudu až o několik let později, například v rozsudku vydaném v srpnu roku 2018 12 , kde dovozuje, že zvukový nebo obrazový záznam, jenž se týká projevů člověka osobní povahy a byl pořízen soukromou osobu bez vědomí nahrávané osoby, lze použít jako důkaz v občanském soudním řízení pouze tam, kde tvrzenou skutečnost není možné prokázat jinak, tedy pomocí důkazů, které nezasahují do osobnostních práv dotčené osoby. Dále zdůrazňuje, že i další okolnosti případu musí vést k závěru, že nelze upřednostnit právo na ochranu osobnosti před právem na spravedlivý proces. Aktuální soudní praxe Jak lze z dosavadního popisu vývoje judikatury dovodit, trend v rozhodování o pří- pustnosti či nepřípustnosti důkazních prostředků se v současnosti spíše ubírá k jejich přípustnosti (za splnění určitých podmínek – testu proporcionality). V rámci výkladu již výše zmíněného ustanovení § 316 odst. 1 zákoníku práce, zakazujícího zaměstnan- cům bez souhlasu zaměstnavatele užívat pro svou osobní potřebu výrobní a pracovní prostředky zaměstnavatele, je judikatura jednotná a oba soudy ve vztahu k tomuto ustanovení došli k závěru, že míra ochrany soukromí je u zaměstnance omezována tím, že provádí závislou práci a že oprávnění zaměstnavatele kontrolovat přiměřeným způsobem dodržování tohoto zákazu zákon výslovně stanovuje. Ačkoliv kontrola ze strany zaměstnavatele nemůže být zcela libovolná a soud musí posoudit její přiměře- nost, považuje se taková kontrola za způsob jak získat důkaz o nedodržování zákazu. Oba soudy tak opakovaně judikovali, že bylo-li cílem kontroly prováděné zaměstnava- telem zjištění, zda zaměstnanec zneužíval prostředky zaměstnavatele pro svou osobní potřebu, například navštěvoval internetové stránky, které nesouvisely s výkonem jeho práce nebo užíval služební mobilní telefon k soukromým hovorům a zaměstnavatel tak nezjišťoval obsah e-mailových zpráv nebo obsah SMS, směřovala taková kontrola toliko k ochraně majetku zaměstnavatele. Záznam aktivit zaměstnance na internetu a další důkazy jsou potom přípustnými důkazy, jejichž míra zásahu do soukromí stě- žovatele je zanedbatelná. V rozhodování správních soudů je patrná zásada, že k dokazování je možné použit všechny prostředky, jimiž lze zjisti a objasnit skutečný stav věci a které jsou v souladu s právními předpisy. Takovými jsou pak zcela jistě důkazy pořízené v rámci zpravodaj- ské licence nebo jiné úřední licence. Nejvyšší správní soud opakovaně zdůrazňoval, že jsou-li důkazy pořizovány orgánem veřejné moci, musí být takový důkaz pořízen v souladu se zákonem, jinak se jedná o důkaz nepřípustný. Rozdíl mezi pořizováním

12 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1267/2018 (dostupný online: http://www. nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/DAF440DF477B9B8CC12583350036F2E6?o- penDocument&Highlight=0; cit. 5. 1. 2020).

79

Made with FlippingBook - professional solution for displaying marketing and sales documents online