Scripta Juridica 5: KODIFIKACE A ROZVOJ MEZINÁRODNÍHO PRÁVA

nesou riziko způsobení značné škody, může být lepší odpovědnost založená na zavinění (popř. nedbalosti). 121 Principy 3 a 4, které je nutno číst ve vzájemném kontextu i ve vztahu k pre- ambuli, stanoví „rychlou a odpovídající kompenzaci“, které se má dostat všem obětem přeshraniční škody. Těmi mohou být fyzické nebo právnické osoby, ale také státy. Je zřejmé, že zejm. u škod na životním prostředí per se (jiných než škody na zdraví a majetku konkrétních osob), budou aktivně legitimovány prá- vě státy. Ty také v praxi zpravidla nesou náklady vyčišťovacích a obnovovacích opatření. Návrh však ani zde výslovně nestanoví mezinárodní odpovědnost stá- tů (tedy international liability) , ale zahrnuje vše pod režim kompenzace, který zřejmě spočívá na občanskoprávní objektivní odpovědnosti (civil liability) . Státu zde nevyplývá přímá povinnost kompenzovat škodu, nýbrž jen závazek zavést ve svém právním řádu funkční systém pro zajištění „rychlé a odpovídající kompenzace“ pro všechny aktivně legitimované, tj. poškozené subjekty, pokud škoda vznikla z činností na jeho území či jinak pod jeho jurisdikcí nebo kontro- lou. Komentář si zasluhuje samotný pojem „rychlé a odpovídající kompenzace“, který má souvislosti s jinými právními pojmy a instituty. Prvním je vztah k prin- cipu „znečišťovatel platí“ (polluter-pays) , 122 což je ekonomicko-právní zásada, kte- rá má zajistit internalizaci ekologických nákladů, tj. to, aby znečišťovatel sám nesl náklady spojené s předcházením a snižováním znečišťování. Byť existuje určitá souvislost, tato zásada nemůže být zaměňována s pravidly odpovědnosti za ško- du vzešlou z rizikové činnosti. 123 Kromě toho lze tento princip těžko posuzovat jako pevné a univerzálně použitelné pravidlo, obsahuje řadu výjimek a značnou flexibilitu při zohledňování různých rizik a možností internalizace ekologických nákladů. 124 Existují i vážné pochybnosti, zda zásada „znečišťovatel platí“ se stala obecně závazným pravidlem obyčejového mezinárodního práva, s výjimkou par- tikulární zásady pro státy EU, EHK a OECD. 125 Dalším problémem je výše náhrady. V mezinárodním právu je plná repara- ce právním následkem porušení primárního závazku, tj. mezinárodně proti- právního chování. Obsah této povinnosti byl formulován již Stálým dvorem 121 Srov. Report of the ILC (2006), op. cit., s. 156-157. 122 Ibid., s. 144-147. 123 Srov. Šturma P. a kol.: Mezinárodní právo životního prostředí . I. část (obecná), IFEC, Beroun, 2004, s. 153-155. 124 Srov. Birnie P. W., Boyle A. E., op. cit., s. 95. 125 Srov. Sands Ph.: Principles of Environmental Law , 2 nd ed., Cambridge, 2003, s. 282; Wolfrum R., Transboundary Pollution, in: Morrison F. L., Wolfrum R. (eds.): International, Regional, and National Environmental Law , Kluwer, The Hague, 2003; Šturma P. a kol., op. cit., s. 99.

155

Made with FlippingBook Ebook Creator