SLP 01 (2013)

a základních svobod, a proto by měl být hlavním beneficiářem a měl by se aktivně podílet na realizaci těchto práv a svobod…“ 7 Klíčová myšlenka je obsažena v odst. 5 Vídeňské deklarace, podle něhož „všechna lidská práva jsou univerzální, nedělitelná a vzájemně podmíněná a propojená ( uni- versal, indivisible and interdependent and interrelated ). Mezinárodní společenství musí pojednávat lidská práva globálně spravedlivým a rovnoprávným způsobem, na stejné úrovni a se stejným důrazem. I když musí být vzaty v úvahu význam národních a re- gionálních zvláštností a různé historická, kulturní a náboženská východiska, je povin- ností států, bez ohledu na jejich politické, ekonomické a kulturní systémy, podporovat a chránit všechna lidská práva a základní svobody.“ Třebaže se bezpochyby jedná o kompromisní formulaci (zejm. v přihlédnutí k ná- rodním a regionálním zvláštnostem), která byla dosažitelná v procesu multilaterální di- plomacie na Vídeňské konferenci, je důležité jednoznačné potvrzení univerzality a ne- dělitelnosti všech lidských práv. Asi není sporu o tom, že koncept lidských práv obecně i v mezinárodním právu je evropského původu. To ovšem samo o sobě nevylučuje univerzalitu lidských práv, která bývá potvrzovaná nebo popíraná v různých teoriích. Na jedné straně stojí teoretické přístupy, které podporují univerzalismus lidských práv. Mezi ně patří přirozenoprávní teorie a právní pozitivismus. Přirozenoprávní tra- dice západního politického a právního myšlení je velmi dlouhá a měla jistě zásadní vý- znam pro zdůvodnění koncepce lidských práv a jejich univerzální povahy. Tato tradice evropského myšlení je velmi stará, sahá až do Antiky, počínaje stoickou filozofií. Na to pak navazuje křesťanské učení, které vychází z přirozeného práva božího původu. Již u Tomáše Aquinského se lidská důstojnost odvozuje ze skutečnosti, že člověk je přiro- zeně svobodný a existuje pro sebe. 8 Na to pak přinejmenším od 16. století navazuje španělská teologická škola přiroze- ného práva. Vedle jiných představitelů vyniká Bartolomé de las Casas z právnické fakulty v Salamance, který hájil názor, že Indiáni a další nekřesťanské národy v portugalských a španělských koloniích jsou lidské bytosti rovnocenní s křesťany, a proto mají určitá ne- zcizitelná práva. Tento přístup se posléze promítl i v papežské bule Sublimis Deus (1537), která uznala, že Indiáni mají právo na život, bezpečnost, svobodu a majetek. 9 Není zřejmě náhodou, že v současnosti asi nejznámější stoupenec naturalismu v mezinárodním právu a významný představitel teorie a praxe ochrany lidských práv v Latinské Americe, brazilský profesor Antônio Cançado Trindade vědomě navazuje na tuto tradici španělské teologické školy. 10 7 Viz UN Doc. A/CONF.157/23, 12 July 1993, World Conference on Human Rights in Vienna, 14- 25 June 1993. 8 Srov. KÄLIN, W., KÜNZLI, J.: op. cit., s. 22-23. 9 Ibid., s. 23. 10 Srov. CANÇADO TRINDADE, A.: La Recta Ratio dans les fondements du Jus Gentium comme droit international de l’humanité. In: Le droit international pour la personne humaine . Paris: Pedone, 2012, s. 92-96.

10