SLP 01 (2013)

uvažovat o standardu lidských práv a modelu určitých zemí jako o jediném vhodném a žádat všechny ostatní země, aby je dodržovaly.“ 14 Jiná kritika univerzality lidských práv vychází z kulturní odlišnosti, která se týká postavení jednotlivce ve vztahu ke své sociální skupině (rodině, klanu, etnické skupině, apod.) v západní tradici a mimoevropských společnostech. I když na rozdíl od západ- ního pojetí lidské bytosti jako autonomního jednotlivce jsou v jiných tradicí jednot- livci především členy společnosti, resp. určité společenské skupiny, nemusí to nutně znamenat zpochybnění lidských práv. To ovšem kromě koncepce individuálních práv předpokládá uznání i některých kolektivních práv a lidských povinností. Třebaže relativistická kritika univerzality lidských práv spočívá na silných argumen- tech, nemůže vést k závěru, že lidská práva jsou něčím, na co mají nárok pouze lidé žijící v západních kulturách, ale je upřeno jiným lidem. Radikální relativismus se totiž snadno může zvrhnout v cynismus. 15 To bývá typické pro kritiku, kterou provádějí postmodernisté, pro které jsou lidská práva jen ideologií nastupující po konci věku ideologií, výraz etnocentrismu v právu. 16 Opačným extrémem ovšem je ideologizace lidských práv, jejich nekritické schvalo- vání a případně dokonce využívání jako nástroje k prosazování politických cílů trans- formace světa (včetně změny režimů) a globální spravedlnosti. Zdá se jistě správné uznání přirozenoprávního původu lidských práv tam, kde to odpovídá historické realitě, to znamená v západní (židovsko-křesťanské) civilizaci. Určitě by nebylo namístě, aby západní společnost popírala své kořeny a pod heslem multikulturalismu relativizovala či snižovala dosaženou úroveň lidských práv. Na dru- hé straně toto zřejmě není vhodná legitimizační strategie univerzality lidských práv. Jako vhodnější se zdá dokonce i pozitivistický argument, který je založený na exis- tenci moderních národních států jako formy organizace společnosti, která existuje na celém světě. Z principu svrchované rovnosti států a principu dodržování meziná- rodních závazků, na nichž stojí soudobé mezinárodní právo, pak vyplývá povinnost těchto států respektovat přinejmenším mezinárodně uznaný standard lidských práv. Současné pojetí suverenity zahrnující i odpovědnost ( sovereignty as responsibility ) není v protikladu k ochraně lidských práv. Jak ostatně potvrdila i již citovaná Vídeňská de- klarace (1993), „podpora a ochrana všech lidských práv a základních svobod musí být považované za prioritní úkol OSN v souladu s jejími cíli a zásadami. V rámci těchto cílů a zásad je podpora a ochrana všech lidských práv legitimní záležitostí mezinárod- ního společenství ( legitimate concern of the international community ).“ 14 Projev Liu Huaqiu, vedoucího čínské delegace na Vídeňské konferenci (15.6.1993); citováno dle KÄLIN, W., KÜNZLI, J.: op. cit., s. 25-26. 15 Srov. KÄLIN, W., KÜNZLI, J.: op. cit., s. 27. 16 Ke kritice tohoto přístupu srov. MARŠÁLEK, P.: Soudobá delegitimizace lidských práv. In: Gerloch, A., Šturma, P. a kol.: Ochrana základních práv a svobod v proměnách práva na počátku 21. století v českém, evropském a mezinárodním kontextu , Praha: Auditorium, 2011, s. 85.

12