SLP 01 (2013)

na základě evropského práva), které právě v reakci na expanzivnost a dalekosáhlost judikatury Soudního dvora dále ztěžuje podmínky uprchlíků a žadatelů o azyl. Další otázky vyvstávají v souvislosti s problémem, jak by navrhovaný institut zapadl

do již existujících mechanismů ochrany lidských práv. ͯ. Výhrady vůči možným systémovým důsledkům v institucionální rovnováze ochrany lidských práv v Evropě

Podstatou doktríny solange rozvinuté Spolkovým ústavním soudem SRN bylo, že základní práva (tj. ústavně zaručená práva) občanů určitého členského státu nebyla dostatečně zajištěna na evropské úrovni. Podstatou převrácené doktríny solange by tedy mělo být, že základní práva občanů EU vyplývající z Listiny základních práv EU nejsou dostatečně zajištěna na území (jiného) 134 členského státu. Je sporné, zda v současnosti, kdy existují vzájemně komplementární katalogy lidských práv na národ- ní i mezinárodní úrovni a vzájemně si konkurující jurisdikce soudů členských států, Evropského soudu pro lidská práva a Soudního dvora, 135 je zapotřebí uměle vytvářet další mechanismus. V případě selhání jednoho soudu se lze i v skutkově banálních věcech 136 dožadovat nezávislého přezkoumání. Podmínka systematického porušování by předpokládala, že všechny ostatní soudní instance selhaly. Autoři heidelberského návrhu však argumentují, že ochrana lidských práv prostřed- nictvím individuálních žalob Soudnímu dvoru by byla efektivnější, jak se to ukázalo při prosazování svobod volného trhu. Zde však dle našeho názoru dochází k určitému posunu – systém ochrany lidských práv na úrovni Evropské unie byl vyvinut jako po- tenciální korektiv evropské normotvorby, později i v její implementované podobě. 137 Efektivní tedy měla být ochrana ekonomických práv jednotlivců vyplývajících z evrop- ského práva, a to i při střetu se základními právy zakotvenými v národních ústavách. 138 Efektivita spočívá zejména v rychlosti zajištěné možností i instančně prvního soudu 134 Samostatnou kontroverzi, které jsme se nevěnovali, vyvolává skutečnost, že potenciální nositelé takové- hoto oprávnění musejí prokázat existenci evropské dimenze, v zásadě přeshraničního prvku. Budou to tedy především občané jiných členských států stěžující si na příliš nízkou míru ochrany základních práv v zemi, ve které se z vlastní vůle rozhodli žít. Avšak míra ochrany základních práv, nejedná-li se o exces a současně je nediskriminační, je dána primárně dlouhodobým specifickým vývojem a konsenzem ob- čanů daného státu vyjádřeného ve volbách. Tím opět narážíme na problematiku legitimity státní moci, které se podrobně věnuje F. SCHARPF – viz výše. 135 Viz monografii GERLOCH A., ŠTURMA, P. a kol.: Ochrana základních práv a svobod v proměnách práva na počátku 21. století v českém, evropském a mezinárodním kontextu . Auditorium, Praha 2011. 136 Např. ve věci Lauko proti Slovensku (věc 26138/95, rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 2. září 1998) šlo o 300 Sk pokuty a 150 Sk nákladů řízení, ve věci Costa (věc 6/64, rozhodnutí Soudního dvora ze dne 15. července 1964) o 1925 lir (přibližně 22 tehdejších britských liber). 137 Viz ONDŘEJKOVÁ, J.: Princip přednosti evropského práva v teorii a soudní praxi. Leges, Praha 2012, s. 24-25. 138 Skutečně podrobný přezkum, zda nedošlo k porušení základních práv, se datuje až od roku 1979, viz ONDŘEJKOVÁ, J.: Základní práva zaručená ústavami členských států versus princip přednosti evropského práva . In: GERLOCH, A., ŠTURMA, P. a kol.: op. cit., s. 508 a n., zejm. s. 510.

38