Morávek, J., Pichrt, J. (eds.) Pracovní právo a sociální ochrana v nejisté době

Povinnost zaměstnavatele vyhovět žádosti zaměstnance spadajícího do některé z uvedených kategorií o kratší pracovní dobu přestavuje projev ochranné funkce pra covního práva ve vztahu k těhotným zaměstnankyním a zaměstnankyním a zaměst nancům, kteří pečují o děti, popřípadě o jiné osoby. Lze ji nicméně považovat rovněž za projev organizační funkce pracovního práva zejména v tom smyslu, že výčet sku pin zaměstnanců, u kterých je zaměstnavatel (až na výjimku spočívající ve vážných provozních důvodech) povinen vyhovět žádosti o kratší pracovní dobu, je taxativní. Zaměstnavatel není povinen vyhovět žádosti o kratší pracovní dobu zaměstnanci, který do žádné z výše uvedených kategorií nespadá. Právní úprava nezakládá povinnost za městnavatele vyhovět žádosti zaměstnance o kratší pracovní dobu například z důvodu studia, výkonu jiné výdělečné činnosti či z důvodu vzdálenosti místa výkonu práce od místa bydliště zaměstnance způsobující vzhledem k době trvání cesty do zaměst nání a ze zaměstnání nemožnost zaměstnance věnovat se rodinnému životu či jiným volnočasovým aktivitám. 1.2 Kratší pracovní doba jako přiměřené opatření pro osoby se zdravotním postižením Za pozornost stojí, že zákoník práce nezakládá povinnost zaměstnavatele vyhovět žádosti zaměstnance o kratší pracovní dobu v případě zaměstnance, který je osobou se zdravotní postižením. 5 Uvedená povinnost je omezena pouze na případy, kdy zaměst nanec pečuje o zdravotně postiženou osobu, resp. o osobu, která je závislá na pomoci jiné fyzické osoby. Jak již bylo zmíněno v úvodu tohoto příspěvku, právě zaměstnanci se zdravotním postižením v praxi využívají výkon práce na kratší pracovní dobu po měrně často. Důvod výkonu práce na tzv. částečný úvazek může spočívat v závažnosti nebo druhu zdravotního postižení znemožňujícího výkon práce na stanovenou týden ní pracovní dobu, popřípadě je pro tyto osoby výkon práce po stanovenou týdenní pracovní dobu nežádoucí, neboť může vést ke zhoršení zdravotního stavu či před stavovat překážku v oblasti rehabilitace nebo dalších způsobů léčby. Uvedené ovšem neznamená, že by zaměstnanci se zdravotním postižením automaticky neměli na kratší pracovní dobu právo. V případě, že zaměstnavatel odmítá vyhovět žádosti zaměstnance se zdravotním postižením o kratší pracovní dobu, je možné se tohoto opatření do máhat podle zákona č. 189/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací, ve znění pozdějších předpisů (dále jen antidiskriminační zákon), v rámci práva na přiměřené opatření. V případě odmítnutí nebo opomenutí zaměstnavatele umožnit zaměstnanci, který je osobou se zdravotním postižením, výkon práce na kratší pracovní dobu, může dojít k založení nepřímé diskriminace z důvodu zdravotního postižení. 6 Za připomenutí 5 Pro účely pracovněprávních předpisů jsou za osoby se zdravotním postižením podle ust. § 67 odst. 2 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, považovány osoby, které byly uznány invalidní nebo osoby, které byly uznány za zdravotně znevýhodněné. 6 Srov. ust. § 3 odst. 2 antidiskriminačního zákona.

65