SLP 07 (2014)

straně však existují mezi oběma odvětvími významné rozdíly, determinované v MHP projevy ozbrojeného konfliktu, který má za následek zranění a ztráty na životech, nejen kombatantů, nýbrž i civilistů. Tradičně byly jak MHP tak i MPLP považovány při své aplikaci za vzájemně se vylu- čující odvětví mezinárodního práva. Po vypuknutí ozbrojeného nepřátelství (války) se přestalo aplikovat MPLP, které bylo nahrazeno MHP. Teprve ukrutnosti druhé světové války vedly k širšímu volání pro respektování lidských práv i ve válce nebo podle dneš- ní terminologie za ozbrojených konfliktů. Zásada humanity je ovšem vlastní jak MHP, tak i mezinárodně právní ochraně lidských prav. Stačí připomenout, že zásada huma- nity je obsažena v preambuli Haagské úmluvy o zákonech a obyčejích války pozem- ní. Klauzule, kterou navrhl v r. 1899 právník F. Martens, zní: „Obyvatelstvo a válčící strany zůstávají pod ochranou a vládou zásad mezinárodního práva, které vyplývají ze zvyklostí civilizovaných národů, ze zákonů lidskosti a z požadavků veřejného svědo- mí“. 40 MVT v Norimberku soudil podle Londýnského Statutu tři kategorie zločinů, z nichž jednou z nich byly zločiny proti lidskosti, které měly svůj základ již v meziná- rodním obyčejovém právu. Vývoj v mezinárodním právu při posuzování reality ozbro- jených konfliktů vedl k opuštění striktního oddělování noremMHP i MPLP. Nicméně vzájemný vztah a vzájemné působení obou odvětví není, jak už bylo řečeno, v nauce doposud přesně definován a mezinárodní praxe a judikatura nejsou zcela jednotné. Zásadní rozdíl při aplikaci norem MHP a MPLP spočívá i v tom, že při plnění závazků z vyplývajících z MPLP se strany konfliktu nemohou ani v omezené míře dovolávat reciprocity, poukazujíc na to, že druhá strana své závazky v oblasti lidských práv neplní. Ochrana lidských práv byla historicky formována jako obrana člověka před neomezenou mocí vlastního státu. Teprve postupně docházelo i k určitému zbli- žování některých norem MPLP a MHP tím, že i některé normy MHP se dovolávaly svou podstatou určitých individuálních lidských práv. Tak např. čl. 27 (1) Čtvrté ŽÚ stanoví, že chráněné osoby mají za všech okolností právo, aby byla respektovaná „jejich osoba, jejich čest, jejich rodinná práva, jejich náboženské přesvědčení a úkony, jejich způsoby a zvyky“. Čl. 13 Třetí ŽÚ v čl. 13 uvádí, že „s válečnými zajatci se musí na- kládat za každých okolností lidsky“ a zakazuje každý nezákonný čin nebo opomenutí zadržující mocnosti, které by měly za následek „smrt nebo které by vážně ohrozily zdraví válečného zajatce“. Podle čl. 14 váleční zajatci mají právo, aby bylo všech okol- ností šetřeno jejich osobností a jejich cti. Podle druhého odstavce téhož článku musí být se ženami zacházeno se všemi ohledy náležejícími jejich pohlaví. Při podrobné ana- lýze jednotlivých ŽÚ lze nalézt i další ustanovení, která se svým obsahem a jurisdikcí přibližují normám MPLP. Tak např. čl. 6 (1) a 7 Třetí ŽÚ hovoří jednoznačně o „prá- vech“ válečných zajatců. Čl. 75 Dodatkového protokolu I. pak vypočítává „základní záruky“ těch osob, které se nacházejí v moci druhé válčící strany. Dodatkové protokoly z r. 1977 k Ženevským úmluvám z r. 1949 se ve svých formulacích přibližují znění me-

40 MRÁZEK, J., Dokumenty, op. cit., s. 297.

217