58 / 68
58
| Tescoma magazín
rozhovor
Marek Eben
český herec, moderátor,
skladatel a zpěvák, narozený
ve znamení Střelce. Je synem
skladatele Petra Ebena a synov-
cem skladatele Ilji Hurníka, jeho
manželkou je herečka Marké-
ta Fišerová. Zpívá ve skupině
Bratři Ebenové a je považován
za jednoho z nejlepších čes-
kých moderátorů, za což byl
opakovaně oceněn cenou Týtý.
Pravidelně moderuje zpravodaj-
ství z Mezinárodního filmového
festivalu v Karlových Varech
a Stardance, velmi populární
jsou i jeho rozhovory s osob-
nostmi Na plovárně, které byly
zpracovány i knižně.
předvídatelná. Počítám, že hned v úvodním
dílu všechny překvapil Leoš Mareš, možná
ještě víc svým přístupem než tancem. Moc
mu to přeju, myslím, že tolik pozitivních
reakcí na své vystoupení dlouho neměl.
Předvedete se letos i na parketě?
Nestrašte, já doufám, že k tomu nedojde.
S bratry Kryštofem a Davidem jste natočili
první desku před třiceti lety, hrajete spolu
dodnes a působíte poměrně harmonicky.
Byla to taková selanka i v dětství? Netrpěl
jste syndromem prostředního dítěte?
To existuje, něco takového? Já to tedy
neměl, u nás doma byla nadstandardní po-
hoda díky dospělým. To je samozřejmě dar,
který člověk dostane, aniž by se o něj sám
nějak zasloužil.
Skládáte muziku, píšete texty, zpíváte, hra-
jete, moderujete. To všechno jsou činnosti,
kde musíte pracovat s emocemi a dávat
hodně ze sebe. Co z toho vnímáte jako
nejvíc osobní?
Je velký rozdíl mezi tím, když interpretuje-
te něco, co napíše někdo jiný, nebo prezen-
tujete své myšlenky, ať už v písničkách nebo
při moderování. Když hraju roli v divadle,
nikdy se necítím tak osobně zainteresova-
ný, jako když si to píšu sám. A taky člověka
každý neúspěch daleko víc bolí. Je to, jako
byste vedla dítě do školy a někdo by vám
řekl: Co je to tady za ošklivého chlapečka?
Vaše hravá, košatá čeština napovídá,
že nejspíš rád čtete. Jakou knihu máte
právě na nočním stolku? Kterou knihu jste
četl už několikrát a klidně si ji dáte znovu?
Minulý měsíc jsem dočetl paměti Neila
Younga, kanadského zpěváka a písničkáře,
a teď čtu knížku Jana Trachty, který pracuje
s Lékaři bez hranic. Jmenuje se Tichý dech
a velmi ji doporučuji všem, kdo jsou tak
strašně nespokojeni s tím, jak se tu máme.
A stále znovu mohu číst třeba Karla Čapka
nebo Williama Saroyana.
Kde se u vás vzal ten talent přesně se vyjá-
dřit a ještě být zároveň vtipný? Je potřeba
něco takového trénovat?
Já nevím, zda se to dá trénovat, moje
zkušenost je, že se to někdy dá vysedět.
Je to tedy docela skličující, když to nejde,
ale pokud člověk nepoleví, občas ho něco
napadne. A smutný paradox je, že ale stejně
nejlepší bývá to, co vás napadne přímo
na místě, je to svěží, autentické a to lidi cítí.
Ale nějaké své jisté je dobře mít už předtím,
protože jinak spotřebujete všechnu energii
na přemýšlení, co říct teď, a to – aspoň mně
– svazuje ruce.
Lidé vás vnímají jako velmi kultivované-
ho muže, gentlemana každým coulem.
Dokážete zůstat gentlemanem například
i v přeplněné MHD? Máte své limity?
To víte, že se dokážu docela hezky vytočit.
Takové ty drzosti, oprsklosti, to nemám rád.
Ale spíš to zažívám za volantem než v MHD.
Ono je to zvláštní, ale já když vlezu do tram-
vaje, tak mám pocit, že na mě lidi hledí
a ten pohled říká: Co ten tu chce?
Stále si držíte figuru. Znamená to, že máte
vlažný vztah k jídlu, že umíte být disciplino-
vaný nebo máte jednoduše kliku?
Kéž byste měla pravdu! Ne, váha to je
moje celoživotní prokletí, a jestli to vypadá,
že si držím figuru, jako že nedržím, je to jen
za cenu usilovné snahy a odříkání. Třeba
chleba nebo rohlík byste v naší domácnosti
hledala těžko. A přitom jestli já něco milu-
ju, tak je to čerstvý chleba. A taková věc jako
třeba večeře v osm večer, na to jsem už taky
dávno zapomněl. Je to tedy opruz, protože
kdybych mohl, já bych žral nonstop.
Vzpomínáte si na nějaké jídlo z dětství?
Vzpomínám si na škubánky, co dělala
moje babička, a pak na jídla, co dělala Mar-
kétina babička, to byla naprosto excelentní
kuchařka, přitom měla na repertoáru spíš
jednoduchá levná jídla jako šunkofleky
nebo uhlířinu. Ale to bylo… To jsou takoví
lidi, že vám namažou na chleba máslo,
a už to chutná nějak líp, než když si to
uděláte sám.
Na čem si s gustem pochutnáte?
Na jaké jídlo se vám spolehlivě sbíhají sliny,
sotva na něj pomyslíte?
Já jsem poměrně nenáročný konzument,
mám rád čínu, nudle, pizzu, že bych po-
třeboval ke spokojenosti telecí brzlík, tak
to nepotřebuju. S Markétou taky nemáme
moc rádi ty napucované restaurace, kde se
bojíte usednout ke stolu, jak je nazdobený,
před vámi tři sklenice a šest příborů… Tam
se necítíme moc dobře. Máme daleko radši
pořádný dřevěný stůl s papírovou prostír-
kou, který když polijete, tak se nic neděje.
Co dokážete v kuchyni samostatně
uklohnit?
Mnoho let jsem neuměl vůbec nic, teď