7 / 110
5
ͷ. PŘEDMLUVA:
NOVÁ LIDSKÁ PRÁVA, NEBO NOVÁ INTERPRETACE
STARÝCH PRÁV?
Předmětem této monografické publikace, která vychází jako 3. svazek ediční řady
Studie z lidských práv, jsou nová lidská práva. Tím tato kniha tematicky volně navazuje
na stejnojmenný seminář Výzkumného centra pro lidská práva UK, který se konal
na Právnické fakultě v Praze v dubnu 2013.
Téma je to více než aktuální. Vedle posilování implementačních mechanismů v ob-
lasti ochrany lidských práv na regionální a univerzální úrovni patří k hlavním obecným
tématům diskuse vedené jak v právní (a zčásti i politologické) nauce, tak na půdě me-
zinárodních institucí, zvláště v systému OSN. Jak již bylo ukázáno v jiné práci,
1
také
v této otázce se střetává teorie a politika lidských práv. Zjednodušeně řečeno, pro lid-
skoprávní aktivisty není seznam lidských práv uzavřený a má být průběžně doplňován,
kdežto pro konzervativní politiky a jejich ideové stoupence vše, co přesahuje klasická
práva první generace (tj. občanská a politická), je přinejmenším podezřelé, a tudíž po-
važované za práva druhého řádu, popř. něco, co za lidská práva vůbec nelze označovat.
Tento diskurs, popř. zápas se vede na národní i mezinárodní úrovni.
Z pohledu právního, resp. právně teoretického by mohlo zdát, že otázka je poměr-
ně jednoduchá, protože obsah mezinárodního standardu lidských práv lze definovat
na základě existujících mezinárodních lidskoprávních instrumentů. Situace je však po-
někud složitější, a to z několika důvodů.
Za prvé, neexistuje jediný mezinárodní katalog lidských, ale řada instrumentů při-
jatých na univerzální nebo regionální úrovni. I když část lidských práv je obsažena
ve všech nebo převážné většině z nich (zpravidla jde o klasická práva), přesto se meziná-
rodní instrumenty obsahově liší. Některá „nová“ práva se objevují pouze v některých
regionálních úpravách (např. právo na rozvoj pouze v čl. 22 Africké charty práv člověka
a národů, 1981).
Za druhé, lidská práva nejsou vyhlašována jen v právně závazných mezinárodních
smlouvách, ale také v dokumentech politické povahy, jako jsou rezoluce Valného shro-
máždění OSN. Doporučující, právně nezávazná forma však není vždy v korelaci s nor-
mativním obsahem, takže některé dokumenty (zejm. Všeobecná deklarace lidských
práv, 1948) mohou mít značný reálný význam. To ovšem neplatí o všech deklaracích
či rezolucích Valného shromáždění, další orgánů OSN či mezinárodních konferencí.
Za třetí, dokonce i některá práva obsažená ve formálně závazných smluvních doku-
mentech (např. Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních prá-
vech, 1966) mají poměrně vágní formulace, a tudíž slabé normativní účinky, takže
bývají někdy označována za
soft law
, ne pro nedokonalou formu, ale obsah.
1
Srov. ŠTURMA, P. (ed.), Pojem a teorie lidských práv, Studie z lidských práv č. 1, Praha: PF UK, 2013,
s. 7-18.