DESET LET ZA ČÍNSKOU ZDÍ

stane se sousedem a občanem města nebo osady. Jeho učitelé, kuchař, nádeníci, jsou dobře placeni ; jest dob– rým zákazníkem, cihly, vápno, dřevo atd. je placeno hotovými. Jest obecně známo, že dělníci rádi pra– cují pro misionáře. Když byl vystavěl kostelík, dům a školu, rozšiřuje misionář svou působnost po okolí. Zde nás vesměs považují za » lékaře « , a ač nediplomo- . váni, jsme nuceni zabývati se ranhojičstvím a léče­ ním běžných nemocí. Nemocní nás ujišťují, že naše léky »jsou vydatné«, byť byly jakékoliv, »vždy to po– mohlo «, bylo lépe ... Skutečně vydávám za léky roč­ ně značný obnos. Ať na misijních cestách nebo v mi– sijní stanici, vždy a všude si přicházejí křesťané a pohané pro mediciny k duchovnímu otci. V bambuso– vém koši, který mne doprovází na misijních pochůz­ kách, jest vyhražen značný prostor pro lekárnu, různé masti, kapky, pilulky a prášky. Zvláště za jarních a letních měsíců čekají často celé řady pacientů. Ne– mocné oči, různé vyrážky, zde v horkých krajích tak časté, svrab, úplavice, zácpa, kašel, boláčky atd., jsou na denním pořádku. Tak misionář ošetřuje tělo, zís– kává srdce. Mimo to almužny chudým, neduživým a starým, podpora v nepředvídaných a těžkých okol– nostech, případně ochrana slabých proti násilí a zpup– nosti mocných tohoto světa, to vše působí, že misio– nář jest poznáván, že známost náboženské nauky, kte– rou hlásá, stále hlouběji proniká do temnot pohan– stva. Ve zdejším kraji, kde ani v největších městech před 100 lety nebylo náboženství známo, kde před 30 lety na venkově o něm skoro nikdo nevěděl, jest dnes, díky činnosti misionářů a milosrdných sester sv. Vin– cence de Pauly, všude znám: » Tieu-Tču-Th'au« t. j . Chrám Pána nebes a nauka církve katolické ; kraj ten– to čítá 30.000 věřících. Avšak tato činnost musí býti vyvážena osobním utrpením, obětmi, jimiž misionář nesmí skrbliti. Když misionář dá »s Bohem« otčině, když břehy evropské zmizely za kotoučem oceánu, musí býti při­ praven na vše, co misijní život vyžaduje, zvláště, má-li pracovati ve vnitrozemí a ne někde v přístavním mě­ stě nebo v nějakém ústavě se vším evropským pohod– lím. Kdosi psal v jednom studentském časopise u nás, 23