SBORNÍK 66 SVOČ 2016

omezení rozsahu náhrady postupuje podobně jako český zákonodárce, neboť rovněž zmiňuje „ztrátu z neuzavřené smlouvy v obdobných případech“. Nad rámec českého znění však hovoří i o nároku poškozeného na náhradu zbytečně vynaložených nákladů. 78 Účastník vyjednávání, který byl jeho ukončením poškozen, by pak při výkladu v souladu s inspiračním zdrojem měl mít nárok na náhradu celé negativní škody bez ohledu na je- jich výši. Tento výklad by odpovídal i dalším unifikačním projektům (PECL, DCFR) nebo přístupu, který zaujímá německé právo. 79 Je-li toto řešení, ke kterému zákonodárce směřoval, z hlediska právní jistoty lze de lege ferenda navrhnout: Strana, která jedná nepoctivě, nahradí druhé straně škodu v rozsahu odpovídajícím nákladům, které druhá strana v průběhu jednání o uzavření smlouvy vynaložila, stejně jako ztrátě z neuzavřené smlouvy v obdobných případech. Lze však rovněž argumentovat výkladem a contrario , který povede ke zcela opačné- mu závěru. Byť se zákonodárce v důvodové zprávě na CEC odvolává, nepřevzal tuto jeho část, tudíž nechtěl, aby náhrada škody byla možná ve výši odpovídající celému negativnímu interesu (tedy skutečné škodě i ušlému zisku). 7.4 Výklad teleologický Třetí možností je ke znění ustanovení přistoupit způsobem, kterým jej zřejmě (jakkoliv nezohledňuje terminologickou nepřesnost) 80 vykládá většina dosavadní čes- ké komentářové literatury. 81 Tento výklad pramení ze smyslu a účelu odpovědnosti za škodu, jak byl definován dříve. Základní myšlenkou tohoto přístupu je skutečnost, že poškozený musí být postaven do situace, ve které by byl, kdyby uzavření smlou- vy se škůdcem neočekával. Má tedy právo na náhradu vynaložených nákladů i na to, co mu ušlo, protože neměl možnost uzavřít jinou obdobnou smlouvu. 82 Zároveň se však nemůže takováto osoba ocitnout v lepší pozici, než v případě uzavření smlouvy. Připomeňme, že tento přístup razí rakouská právní doktrína, kloní se k ní nemalá část doktríny německé a odpovídá i myšlenkám Law & Economics . Osobně zastávám názor, že právě uvedené řešení by mělo představovat východisko nové právní úpravy. Tento přístup je totiž dle mého názoru nejspravedlivější, když nej- lépe zohledňuje zásady smluvního práva, zároveň však počítá se základními principy socio-ekonomickými. Do té míry, do jaké jde o svobodná hospodářská rozhodnutí učiněná na podkladě vlastního rizika, by měl každý za svá jednání a majetkové dispo- zice odpovídat sám. Pouze ve chvíli, kdy je jeho svoboda rozhodování v tomto ohledu nějakým způsobem omezena (uvedením v důvodné očekávání uzavření smlouvy), lze uvažovat o přenesení odpovědnosti na druhého.

78 Srov. kapitolu 3. 79 Viz kapitolu 2. 80 Terminologickou nepřesností je míněno „ztráta smlouvy v obdobných případech“. 81 ŠVESTKA, Komentář – Svazek V, op.cit., s. 26 nebo HULMÁK, op.cit., s. 63 či HRÁDEK, op.cit., s. 198. 82 Po tom volá Hulmák in HULMÁK, op.cit., s. 58.

210