SBORNÍK 66 SVOČ 2016

ního významu v právním řešení mezilidských konfliktů. K plnému pochopení ov- šem nedostačuje prostý výklad zákona či jeho systematiky vyvozené právní doktrínou. I v dnešní době je totiž stále platná maxima římského právníka Celsa: „znát zákony neznamená držet se jejich slov, ale pochopit jejich účinnost a sílu.“ Rozhodovací praxe soudů je i v kontinentálním systému normativně relevantním zdrojem práva. 57 To platí obzvláště u právně neurčitých pojmů, nad jejichž obsahem v doktríně nejenže není shoda, ale, jak již bylo vysvětleno, ani není z jejich povahy vůbec možná. Zdá se tedy, že mnohem důležitější než samotná definice je vymezení situací, kdy se tyto zásady aplikují – aneb slovy amerického soudce Stewarta: „I know it when I see it.“ 58 Za nejvýznamnější ekvitní právní principy, které odkazují na jednu z forem slušnosti v obchodních vztazích, považuji de lege lata dobré mravy, zásadu poctivosti, resp. po- ctivého obchodního styku a dobré mravy soutěže. O prvních dvou pojednám detailněji v této kapitole, neboť se v nich dle mého názoru slušnost projevuje nejkomplexněji. Poslední zmíním spíše jen na doplnění v další části práce, jelikož jde o pojem sui generis, který se od dobrých mravů a poctivosti aplikačně podstatně liší. Dále rovněž zmíním obecné rysy některých dalších konkrétnějších podob slušnosti v obchodním právu. Na tomto místě pro přehlednost ještě jednou zdůrazňuji, že významným projevům slušnosti poskytuje ochranu také veřejné právo (zejm. v oblasti ochrany hospodářské soutěže, ale i právo správní a trestní). Rozsah této práce ovšem neumožňuje se jimi blíže zabývat. 2.2 Obecně k zásadě dobrých mravů Zásada dobrých mravů je již od dob římského práva tradičním ekvitním institutem soukromého práva. S odkazy na ni nešetřil v občanském zákoníku i zákoně o obchod- ních korporacích ani český zákonodárce. Prvním problémem, se kterým se musí soudy při posuzování dobrých mravů vypo- řádat, je přirozeně absence jeho zákonné definice, což plyne z charakteru právní normy s neurčitou hypotézou. Soudy se v zájmu právní jistoty a srozumitelnosti odůvodnění o její definici několikrát – s větším či menším 59 úspěchem – pokusily. Za nezdařilejší lze zřejmě považovat vymezení Ústavního soudu, jenž dobrými mravy: „soubor etic- kých, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťo- váno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti.“ 60 Doktrína ale správně upozorňuje, že jde o pojem nedefinovatelný a jakákoliv taková snaha ho vlastně zbytečně zužuje. 61 57 BOBEK, M. a Z. KÜHN . Judikatura a právní argumentace . Praha: Auditorium, 2013, s. 19. 58 NOVÝ, Z. Dobrá víra jako princip smluvního práva v mezinárodním obchodu . Praha: C.H. Beck, 2012, s. 4. 59 Ke kritice často citované definice v rozsudku NS ČR, sp. zn. 2 Cdon 473/96, srov. HURDÍK, op. cit, s. 80. 60 Rozhodnutí ÚS ČR, sp. zn. II. ÚS 249/97. 61 Srov. HURDÍK, LAVICKÝ, op. cit., s. 123. či ELIÁŠ, K. K pojetí dispozitivního práva v občanském zákoníku [online]. Bulletin advokacie 9/2015, C.H.Beck [cit. 1. 3. 2016]. Dostupné z: http://bit.ly/

228