SBORNÍK 66 SVOČ 2016

(či „odběratele“) při výběru způsobu, kterým bude nadále zajišťovat výkon činností potřebných pro jeho podnikání. 2.1.2 Předmět daně Předmět daně v podobě příjmů fyzických osob lze vyčíst již ze samotného názvu daně. Tvoří jej soubor příjmů taxativně vymezených zákonemo daních z příjmů včetně příjmů fyzických osob ze závislé činnosti. Ustanovení § 6 ZDP, upravující posledně jmenova- nou oblast příjmů, hraje klíčovou roli při identifikaci švarcsystému a určení správného způsobu zdanění příjmů fyzických osob, přičemž podstata spočívá ve znění ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) ZDP, které konkretizuje část jednotlivých plnění, jež zákon považuje za příjmy ze závislé činnosti. Podle něj je příjmem ze závislé činnosti „plnění v podobě příjmu ze současného nebo dřívějšího pracovněprávního vztahu, služebního nebo členského poměru a obdobného poměru, v nichž poplatník při výkonu práce pro plátce je povinen dbát příkazů plátce“ . 14 K tomuto ustanovení se v předešlých letech pravidelně vyjadřo- vala judikatura Nejvyššího správního soudu, a to v několika ohledech. Jedním z nich byl vztah pojmů „závislé činnosti“ podle zákona o daních z příjmů a „závislé práce“ podle zákoníku práce. Již výše bylo uvedeno, že oba tyto pojmymají v zá- konných ustanoveních obdobný účel, a to rozeznat případy švarcsystému. Přesto je není možné ztotožňovat, čemuž bohatá judikatura Nejvyššího správního soudu přisvědčuje, a to včetně rozhodnutí ze dne 24. února 2005 sp. zn. 2 Afs 62/2004. 15 Aby podle pře- vládající judikatury bylo možné posoudit určitou činnost jako závislou, je z pohledu daňových předpisů zcela irelevantní jaká právní skutečnost takovou činnost zakládá a na základě jakého právního vztahu plynou poplatníkovi příjmy. Z tohoto hlediska je tedy bezpředmětné jedná-li se o vztah pracovněprávní či jiný. V praxi se tak lze setkat s případy, kdy finanční úřady shledají posuzovanou činnost jako závislou, avšak orgány inspekce práce ji jako závislou práci neposoudí. Dalším tématem, kterým se judikatura v minulosti zabývala, jsou charakteristické zna- ky obdobného poměru ve smyslu výše uvedeného ustanovení. Jedná se o poměr, který není poměrem pracovněprávním, služebním ani členským, „ avšak svojí podstatou a funkcí uvedeným poměrům odpovídá, tj. jeho základní charakteristiky jsou shodné jako u těchto poměrů “. 16 Mezi důležité znaky tohoto poměru Nejvyšší správní soud zařadil: (1) vznik vztahu mezi subjekty, jichž se týká, a to na základě dvoustranného právního jednání, tedy shodného projevu vůle stran, (2) trvající povahu vztahu, který není konzumován jednorázově, (3) povinnost řídit se pokyny osoby pro níž je vykonávána práce, přičemž tato povinnost musí být založena přímo, tj. obsahem právního vztahu, (4) a nakonec úplatnost a ekonomickou vzájemnost vztahu, přičemž absentoval-li by u konkrétního poměru jen jediný z nich, nelze o „obdobném poměru“ hovořit. 17 Vzápětí však dodal, 14 Ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) bod. 1. ZDP 15 Obdobně k uvedené problematice přistupuje Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. 3. 2004 sp. zn. 5 Afs 22/2003 a Ústavní soud v usnesení ze dne 6. 12. 2001 sp. zn. III. ÚS 410/01. 16 Rozsudek Nejvyššího správního ze dne 26. 5. 2005 sp. zn. 2 Afs 161/2004. 17 Při zkoumání, zda je daný právní vztah podřaditelným pod pojem „obdobného poměru“ se vychází

419