SBORNÍK 66 SVOČ 2016

a falšování ochranných známek. Vztah, který vzniká v rámci řízení o registraci nebo jejím výmazu, není vztahem soukromoprávním, ale vertikálním a veřejnoprávním, v němž vystupuje pouze úřad a osoba, která o registraci žádá (nebo ta, kdo ji má zapsa- nou). 63 Obdobně zvláštní senát argumentoval v případě rozhodnutí o zrušení patentu 64 dle § 23 zák. č. 527/1990 Sb., o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích ná- vrzích, či výmazu užitného vzoru 65 dle § 17 zák. č. 478/1992 Sb., o užitných vzorech. Výše popsané je možné shrnout tak, že zvláštní senát při posuzování povahy prá- va vychází jen ojediněle pouze z jedné teorie a upřednostňuje jejich kombinaci dle konkrétního případu. Jako rozlišovací kritérium v jeho rozhodovací činnosti výrazně dominuje metoda právní regulace, neboť do jisté míry obsahuje prvky ostatních teo- rií. Též lze v některých rozhodnutích vysledovat „4 stupňový test“, kdy zvláštní senát aplikuje postupně všechny zmíněné teorie tak, aby spolehlivě zjistil povahu konkrétní- ho práva. Příkladem tohoto postupu jsou nedávná rozhodnutí 66 týkající se posouzení povahy regresivních náhrad, o kterých rozhoduje správa sociálního zabezpečení dle § 84 odst. 2 písm. a) a § 126 zák č. 187/2006 Sb. vůči tomu, kdo způsobil v důsled- ku svého zaviněného protiprávního jednání vznik skutečností rozhodných pro vznik nároku na dávku nemocenského pojištění. Zvláštní senát nejprve vyšel ze zájmové teorie a dovodil, že „ v náhradovém vztahu dle § 126 zákona o nemocenském pojištění je zřejmý zájem veřejný, kterým je ochrana státního rozpočtu, do nějž příjmy z regresivních náhrad plynou (...) a z něhož jsou dávky sociálního pojištění též vypláceny“. 67 Při aplikaci teorie mocenské dospěl k závěru, že účastníci náhradového vztahu nejsou v rovném postavení, neboť „stát zde vystupuje ve vrchnostenském postavení a o povinnosti zaplatit regresní náhradu rozhoduje veřejně mocenským aktem, tj. autorealizuje svou vůli“. 68 Z po- hledu organické teorie pak zvláštní senát dovodil, že stát v předmětné věci „ vystupuje jako veřejný svaz, jehož funkce vykonává, tj. jako stát, který si osvojil závazky vyplývající z principů solidarity a sociální odpovědnosti a poskytuje potřebným sociální zabezpečení (…) Neexistoval-li by vztah mezi pojištěncem a státem v roli pojistitele, náhradový vztah podle § 126 zákona o nemocenském pojištění by vůbec nevznikl. I právo státu na úhradu vyplacené dávky má tedy původ ve výše popsané sociální roli státu. Stát i v náhradovém vztahu vystupuje právě z důvodu svého charakteru veřejného svazu, tedy jako nositel pra- vomoci“ 69 . Závěr o veřejnoprávní povaze posuzovaného náhradového vztahu potvrdila i metoda právní regulace, jelikož pro soukromoprávní metodu úpravy „ je neakceptova- telné, aby jeden z účastníků právního vztahu v případě sporu vystupoval v pozici rozhodce (nemo iudex in causa sua). Konstrukce náhradového vztahu podle zákona o nemocenském 63 Usnesení zvláštního senátu ze dne 6. ledna 2004, sp. zn. Konf 93/2003. 64 Usnesení zvláštního senátu ze dne 19. května 2005, sp. zn. Konf 9/2004. 65 Usnesení zvláštního senátu ze dne 1. prosince 2004, sp. zn. Konf 97/2003. 66 Usnesení zvláštního senátu ze dne 19. listopadu 2015, sp. zn. Konf 20/2015, usnesení zvláštního senátu ze dne 9. listopadu 2015, sp. zn. Konf 19/2015. 67 Usnesení zvláštního senátu ze dne 21. dubna 2015, sp. zn. Konf 8/2014.

68 Tamtéž. 69 Tamtéž.

453