ZAJIŠŤOVÁNÍ V TRESTNÍM ŘÍZENÍ 2024

Autor považuje za vhodné na tomto místě uvést následující hypotetický příklad. V případě, že by byl spáchán trestný čin podvodu tím, že by byl prostřednictvím sociální sítě vyvěšen inzerát nabízející podezřele výhodnou investici do kryptoměn, přičemž by poškozený v případě reakce na takový inzerát byl telefonicky instruován k zaslání peněz na kryptoměnovou peněženku útočníka, jednalo by se o počítačovou kriminalitu dle Úmluvy toliko v případě, že by zároveň došlo k získání dálkového pří stupu k zařízení poškozeného, což však z hlediska úspěšnosti tohoto typu útoku není nezbytná podmínka, jelikož útok probíhá většinově cestou sociálního inženýrství, tedy psychologickým působením na poškozeného. Z hlediska kriminalistického přitom bu dou v takovém případě převažovat stopy digitální, bez jejichž včasného zajištění dojde nutně ke zmaření účelu trestního řízení. Použitelnost ustanovení § 7b tr. řádu, který je z hlediska včasného zajištění dat důležitým předběžným institutem, by se přitom odvíjelo od okolnosti z hlediska typického způsobu spáchání vedlejší, kdy by v případě průniku útočníka do zařízení poškozeného takový postup možný byl, v opačném pří padě by však byl zcela vyloučen. V případě, že by se zákonodárce rozhodl vymezit okruh trestných činů spadajících do oblasti kybernetické kriminality odlišně, vyvstane palčivá otázka, které skutkové podstaty do takového výčtu zahrnout. S ohledem na dramatický přesun různých dru hů kriminality do kyberprostoru nelze předem říci, které z trestných činů budou mít v budoucnu svou kybernetickou variantu, přičemž tato okolnost závisí na z dlouhodo bého hlediska málo předvídatelném technologickém rozvoji společnosti. V úvahu dle názoru autora připadá omezení okruhu trestných činů dle jejich závaž nosti, přičemž se v tomto ohledu nabízí úprava inspirovaná ustanoveními § 88 a § 88a tr. řádu a to tak, aby byly zároveň dodrženy mezinárodní závazky České republiky. Jedná se ostatně o standardy, které by měly být dodrženy v případě, že se zajišťují data mající povahu přímé komunikace, či se jedná o údaje o provozu chráněné telekomu nikačním tajemstvím, přičemž taková data budou častým předmětem data freezingu, o čemž bude pojednáváno později. Druhým bodem kritiky současného znění ustanovení § 7b je v podstatě neomeze ný okruh subjektů, vůči kterým může být takový příkaz vydán. Orgány činné v trest ním řízení mohou příkaz podle § 7b odst. 1 tr. řádu vydat vůči kterékoliv osobě, která data důležitá pro trestní řízení drží nebo je má pod svou kontrolou. Povinnými subjekty podle tohoto ustanovení tak nemusí být pouze poskytovatelé internetových služeb (tzv. Internet service providers – ISP) 11 , ale rovněž provozovatelé e-shopů a ji ných webů, zaměstnavatelé a další právnické osoby, dále také fyzické osoby, které mají na svých počítačích a jiných zařízeních data, která jsou pro orgány činné v trestním řízení významná.

11 Jako je tomu v případě příbuzného institutu tzv. data retention obsaženého v ustanovení § 97 odst. 3 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích.

164