Morávek, J., Pichrt, J. (eds.) Pracovní právo a sociální ochrana v nejisté době

Taktéž rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 2 Afs 62/2004 uvádí, že redukce pojmu závislá činnost na požadavek výkonu dané činnosti podle pokynů není žádoucí. Zdůrazňuje, že je nutná závislost na osobě plátce, přičemž tato závislost je dána zejména povahou vykonávané činnosti, jež se projevuje výkonem práce na jednom místě a výhradně pro jednoho zaměstnavatele. I na základě judikatury proto Ministerstvo financí v roce 2006 vydalo Metodický pokyn D-285, který dále rozvádí, za jakých podmínek by mělo dojít k určení, že se jedná o příjem ze závislé činnosti. Metodický pokyn vznikl v době účinnosti „starého“ zákoníku práce, který definici závislé práce neobsahoval. K tomu je třeba také přihlížet, jelikož v době vzniku pokynu nebyla známa současná definice závislé práce a jakékoliv případné ná vaznosti tudíž nemohly být zohledněny. Jelikož však i novější judikatura a komentáře striktně drží kurz důsledného odlišování obou pojmů, nelze předpokládat, že by pokyn vydaný později možné propojení s definičními znaky závislé práce nějakým způsobem akcentoval. Metodický pokyn se ve svém úvodu odkazuje i na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu, z jejichž vymezení vychází. Z tohoto hlediska, tj., že vymezení pojmu bylo ponecháno na judikatuře a praxi, lze závislé činnosti „připsat bod“, jelikož prokazování, zdali je daná činnost činností závislou není svázáno striktní mi znaky jako je tomu v případě závislé práce. I samotný pokyn uvádí, že jeho účelem je pouze „vymezit hranice“ , nikoliv určit, co je závislou činností. Jednou z odlišností od vymezení závislé práce je tudíž skutečnost, že výše uvedené znaky jsou pouze de monstrativní, nikoliv taxativní, a není nutné, aby byly splněny všechny zároveň. Pro existenci závislé činnosti jsou stanoveny ukazatele, jejichž přítomnost tuto existenci prokazuje, čímž je dán dle mého názoru širší prostor pro posuzování konkrétních si tuací. Nelze totiž předpokládat, že míra jednotlivých znaků jak závislé činnosti, tak i závislé práce, bude u všech osob stejná. V pozici novináře, který si sám může určit téma své reportáže a má i určitou volnost způsobu zpracování, nepochybně nalézá me menší míru prvku nadřízenosti a podřízenosti i prvku výkonu práce dle pokynů zaměstnavatele než v případě například pokladního s jasně určenou pracovní dobou. Přesto mohou oba konat závislou práci a závislou činnost. Mírné rozvolnění jednotli vých prvků závislé práce by tudíž nemuselo postavení zaměstnanců uškodit, ale naopak by jej mohlo i posílit. Ze samotného Metodického pokynu lze vyčíst několik stěžejních bodů, podle nichž lze usuzovat na závislou činnost. Těmito body jsou – plátce příjmu přímo či nepřímo ukládá úkoly fyzické osobě, – plátce příjmu řídí a kontroluje fyzickou osobu, – plátce příjmu nese odpovědnost související s činností fyzické osoby, – plátce příjmu poskytuje pro výkon činnosti fyzické osoby materiál, pracovní pomůcky, stroje a zařízení,

100