Morávek, J., Pichrt, J. (eds.) Pracovní právo a sociální ochrana v nejisté době

3.1.3 Prostory a věci k výkonu práce a náhrada nákladů Za zásadní nedostatek návrhu lze považovat, že nereaguje na opětovně poukazo vaný fakt, 11 tedy že k výkonu práce, z domova nikoli výjimečně dochází i z prostor, k nimž zaměstnanec nemá žádné dispoziční oprávnění, stejně jako za použití věcí, k nimž zaměstnanci žádná práva nesvědčí (zaměstnanec je například spolu žijící oso bou vlastníka nemovité věci, který současně vlastní její vybavení, s jehož prostřednic tvím zaměstnanec práci koná). V takovém případě by měla dohoda zaměstnance a zaměstnavatele o výkonu práce na dálku (s ohledem na návrh změny ust. § 241 ZPr ve smyslu předložené novely mj. i jako možný důsledek jednostranného rozhodnutí zaměstnance) za důsledek zatížení jmění třetí osoby , což je ovšem v kontextu zejména čl. 2, 4 a 11 Listiny základních práv a svobod nepřípustné. Taková dohoda je dnes a byla by i v případě přijetí zde diskutova né novely zákoníku práce (odhlédneme-li od protiústavnosti dotčených bodů návrhu), pokud by se zachovala stávající textaci, neplatná pro právní nemožnost plnění. 12 S právě uvedeným souvisí další podstatný moment, jímž je kompenzace nákladů v souvislosti s výkonem práce na dálku, resp. z domova. Úvahy o paušálních náhradách jsou cestou správným směrem. Při širším pohledu je však zřejmé, že zakotvení paušálních náhrad pro zaměstnance, byť jako podpůrného řešení, nebude-li prokázána reálná výše nákladů, pro všechny případy vhodné není. Jednak v momentu, kdy zaměstnanec nemá dispoziční oprávnění k prostorům, v nichž má být práce vykonávána, resp. nenese náklady jejich zatížení výkonem práce, příp. nemá dispoziční oprávnění k věcem, kterými má být práce vykonávána a nenese náklady jejich zatížení výkonem práce, to není majetek zaměstnance, jehož hodnota je výkonem práce snižována, resp. jmění zaměstnance, které je zatěžováno, nýbrž jmění 11 Srov. například Morávek, J. Kapitola 25 – Distanční formy výkonu práce in Pichrt, J. a kol. Pracovní právo. 1. vyd. Praha: C. H. Beck. 2021. s. 542–560. 12 Problematika využití majetku třetích osob k výkonu práce je relativně komplikovaná a návrh komplexní ho řešení by si žádal větší prostor, než se dostává v předloženém příspěvku s ohledem na jeho zaměření. Velice zjednodušeně lze v této souvislosti pouze podotknout, že varianty jsou v základu dvě. Buďto se i nadále spoléhat na prohlášení zaměstnanců, při uzavírání dohody o oprávnění nakládání s prostorem a věcmi, z něhož plyne, že zaměstnanec je i oprávněním příjemcem náhrady. Nebo zavedení stručné zákonné úpravy řešící částečně po vzoru ust. § 2255 odst. 2 ObčZ statut spo lubydlící osoby, který by s sebou nesl oprávnění takové osoby v bytě nebo domě, kde má své bydliště, pracovat a využívat tamní věci k výkonu práce s tím, že náhrada poskytovaná zaměstnavatelem by nále žela tomu, jehož majetek by byl reálně výkonem práce snížen, resp. jehož jmění by bylo výkonem práce zatíženo. Zaměstnanec by měl povinnost mu náhrada poskytnutou zaměstnavatelem vydat. Prvá variant, tedy zachování statut quo, znamená značnou nejistotu z hlediska platnosti dohody o výko nu práce mimo pracoviště zaměstnavatele, jde-li o výkon práce z domova. Jde o alibistické a slabé řešení. Druhá varianta zase potenciálně naráží z hlediska principu proporcionality na čl. 11 Listiny základních práv a svobod; lze mít nicméně za to, že v případě osob blízkých by mělo takové řešení z hlediska čl. 11 Listiny obstát.

16