SLP 07 (2014)

cházení nebo trestu. Stejně tak se nelze odchýlit od zákazu lékařských nebo vědeckých pokusů na jednotlivci bez jeho svobodného souhlasu (čl. 7). Zákaz derogace se dále vztahuje i na ustanovení o zákazu otroctví a obchodu s otroky (čl. 8 odst. 1 a 2) a také ustanovení obsažená v čl. 11, 15, 16 a 18 (neschopnost dostát smluvnímu závazku; po- trestání za čin, který nebyl trestný podle zákona v době, kdy byl spáchán nebo svévolné zasahování do soukromého života, práva na svobodu myšlení, svědomí a náboženství). Na rozdíl od EÚLP omezuje čl. 2 MPOPP aplikaci ustanovení paktu výslovně na úze- mí, podléhající jurisdikci smluvní strany. Vzniká zde možnost pro rozdílnou interpre- taci odpovědnosti státu za činy svých ozbrojených sil, pokud k nim dojde mimo jeho území. Příkladem mohou být postoje USA týkající se věznice v Guantanamo, Izraele s ohledem na okupovaná palestinské území nebo postoj nizozemské vlády k masakru ve Srebrenici za přítomnosti holandských modrých přileb. Rada pro lidská práva (RLP) ve svém obecném komentáři č. 31 z r. 2004 uvedla, že čl. 2(1) MPOPP od smluvních stran požaduje, aby pro všechny osoby nacházející se na jejich území a pod jejich jurisdikcí zajistily práva z paktu vyplývající. Podle RLP práv z paktu požívají nejen ob- čané smluvních stran, nýbrž všichni jednotlivci, bez ohledu na jejich státní občanství, kteří se nacházejí na státním území daného státu nebo podléhají jeho jurisdikci. To platí i pro osoby, vystavené efektivní kontrole sil (effective control of forces) státu působících za jeho hranicemi, bez ohledu na okolnosti, za nichž k získání efektivní kontroly došlo. Může přitom jít o jednotky tvořící národní kontingent smluvního státu, který se účast- ní mezinárodních operací „peace-keeping“ nebo „peace enforcement“. 7 RLP se tímto extenzivním výkladem ovšem odchýlila od výslovného znění textu čl. 2 (1) MPOPP. Na rozdíl od MPOPP nemá MPHSKP žádné ustanovení o rozsahu své aplikace a nelze ho zřejmě aplikovat extrateritoriálně. Jeho působnost je omezena na území smluvního státu. Lze to vyvodit z čl. 29 Vídeňské úmluvy o smluvním právu z r. 1969, podle něhož, pokud ze smlouvy nevyplývá nebo není jinak zjevný jiný úmysl, zavazuje smlouva každou smluvní stranu pro celé její území. I když čl. 4 MPHSKP obsahuje omezenou derogační klauzuli je její praktická použitelnost málo představitelná. 8 Podle čl. 4 může stát práva vyplývající z MPHSKP podrobit pouze takovým omezením, kte- ré stanoví zákon a pouze pokud, potud to může být slučitelné s povahou těchto práv a výhradně za účelem podpory obecného blaha v demokratické společnosti. Výslovnou zmínkou o možnosti derogace v případě ozbrojeného konfliktu MPHSKP neobsahuje. Podobně je aplikovatelnost s omezením na jurisdikci státu formulována v Mezinárodní úmluvě o právech dítěte z 20. listopadu 1989 (MÚPD) Z čl. 38 MÚPD vyplývá, že usta- novení úmluvy nebudou aplikována mimo jurisdikci smluvního státu a během ozbro- jeného konfliktu nebo okupace. Podle odst. 1 téhož článku se smluvní strany zavá- 7 ARC, General Comment 31, Nature of the General Legal Obligation on States Parties to the Covenant UN Doc CCPR/C/21/Rev 1/Add. 13, 29 March 2004, para 10, viz http://www.1umn.edu/humanrts/ gencomn“humanrts“gencommlhrcom31.htmls. 8 Legal Consequences of the Construction of a Wall in the Occupied Palestinian Territory, Advisory Opinion , ICJ Reports 2004, Separate Opinion of Judge R. Higgins, para. 27.

209