SLP 07 (2014)

reálny základ. Opak je zřejmě pravděpodobný. 45 V preambuli Protokolu II se připo- míná, že „humanitární zásady zakotvené ve společném článku 3 ŽÚ z 12. srpna 1949 tvoří základ úcty k lidské osobnosti v případech ozbrojeného konfliktu, který nemá mezinárodní charakter.“ Spolu s tím preambule dále uvádí, že „mezinárodní doku- menty vztahující se k lidským právům poskytují základní ochranu lidské osobnosti“. Již z ustanovení této preambule se vyvozuje určitá „konvergence“ dvou „režimů“ lid- ských práv a humanitárního práva. Taková „konvergence“ může být pouze omezená a podmíněná, neboť podmínkou aplikace MHP je existence ozbrojeného konfliktu. Lidská práva se naproti tomu aplikují v plném rozsahu v podmínkách míru. I když je MHP ve vztahu k MPLP považováno obecně za lex specialis nemusí být vždy zcela zřejmé, jaké právo má být v konkrétní vojensky neklidné situaci apliková- no. V prosinci 1990 vypracovala skupina expertů v Turku/Abo Deklaraci minimálních humanitárních standardů, která kombinovala prvky jak humanitárního práva, tak prá- va lidských práv. Deklarace předpokládala, že bude aplikována ve všech situacích jak v době míru, tak i v době války (wartime), a proto neobsahuje žádný „práh“ své apliko- vatelnosti“. Deklarace vycházela z toho, že její principy mají být aplikovány i za vnitro- státního násilí, nepokojů, napětí a veřejného výjimečného stavu. Uvedené standardy nejsou podle autorů za žádných okolností derogovatelné a nezáleží na tom, zda byl výjimečný stav vyhlášen či nikoli (čl. 1). Standardy mají být závazné pro všechny oso- by, skupiny a orgány, včetně vlád a jejich možných oponentů. Deklarace podle auto- rů představuje nejen „znovupotvrzení“, nýbrž i „pokrokový rozvoj“ MHP smluvního i obyčejového, nemá však právní sílu právního instrumentu. 46 Jak MHP, tak i MPLP usilují ve své podstatě o ochranu života, zdraví a lidskou důstojnost. Pod MHP někteří autoři dnes zařazují i mezinárodní právo trestní, 47 které lze rovněž považovat za samostatné odvětví mezinárodního práva. Jak uváděl např. D. Schindler lidská práva a právo válečné (human rights and the law of war) se vy- víjely naprosto rozdílně a odděleně i když jejich duchovní kořeny mají stejný původ a od 19. stol. lze v jejich vývoji pozorovat určitý stupeň podobnosti. 48 Úzká vazba mezi oběma odvětvími mezinárodního práva se vytvořila po přijetí Ženevských úmluv z r. 1949 a v současnosti se mezinárodní úmluvy o lidských právech a mezinárodní humanitární právo do určité míry překrývají. V odborné literatuře i v mezinárodní praxi lze v současnosti pozorovat výrazný trend, podle něhož právní rozlišování mezinárodních a vnitřních konfliktů se stalo 45 Splynutí obou odvětví připouští např. L. Moir. Srov.: Their separate development does not mean that the two regimes could not have merged into one body of law…“, MOIR, L., op. cit. , s. 194. 46 Declaration of Minimum Humanitarian Standards, Turku/Ábo 1991. 47 Proceedings of the Second International Law Dialogs, August 25-26, 2008, Chatauqua Institution, ASIL 2009. Zmíněná konference věnovaná MHP se zabývala výlučně mezinárodním právem trestním. 48 SCHINDLER, D.: The International Committee of the Red Cross and Human Rights , Extract from International Review of the Red Cross, January-February 1979, s. 3.

219